Hrdina, nebo gauner Schindler?

Psal se rok 1994, kdy se Svitavy staly na chvíli středobodem filmového světa. Právě tady byl v předpremiéře uveden slavný film Stevena Spielberga Schindlerův seznam, který později sklidil od americké filmové akademie sedm Oscarů.

Předlohou snímku byla kniha australského spisovatele Thomase Keneallyho Schindlerova archa, bestseller roku 1982, který odstartoval zájem o tohoto svitavského rodáka, i když jak dokládá kritika mnohých, neodráží kniha úplnou pravdu a Schindlera spíše glorifikuje, než objektivně vystihuje. A stejně tak Spielbergův černobílý film, byť jsou jeho umělecké kvality nesporné.

Svitavská radnice při příležitosti předpremiéry snímku odhalila v parku Jana Palacha Schindlerovi pamětní desku coby zachránci 1200 Židů, přímo naproti domu v Poličské ulici, v němž se 28. dubna 1908 narodil. S vidinou přívalu turistů do Svitav a Brněnce jako by náhle bylo zapomenuto, že ještě před rozbitím Československa nacisty se Schindlerovi mezi lidmi říkalo Schindler – gauner a že i on sám se coby agent německé zpravodajské služby Abwehr na rozbití republiky podílel. Jak ale uvádí historička Jitka Gruntová v knize Legendy a fakta o Oskaru Schindlerovi, Schindler se ke své špionážní činnosti, tedy k vlastizradě, sám při svém zatčení v létě 1938 ve svitavském hotelu Ungar (dnes uzavřená Slavia) do protokolu přiznal prý s vidinou dobrého výdělku (i když si žil nad tehdejší poměry), navíc byl členem Henleinovy Sudetoněmecké strany. Protože ale záhy přišla mnichovská dohoda, trest jej minul a krátce po propuštění byl viděn při přepadení Moravské Chrastové a blízkého Rozhraní, většinově českých obcí, svitavskými ordnery.

Schindler v Krakově

Vstup do krakowské továrny (polsatnews.pl)

Poté se Schindler přestěhoval do Moravské Ostravy, kde se dál věnoval agentské činnosti – vytvořením protektorátu se Abwehr začal soustředit na činnost proti Polsku. Po jeho okupaci v září 1939 se na sever vydal i Schindler, dá se předpokládat, že se zpravodajskými úkoly, neboť nebyl povolán do wehrmachtu. Už po dvou měsících pobytu v Krakově však správcoval bývalému židovskému podniku, kde se vyrábělo smaltované nádobí a který se později stal jeho majetkem, přestože on sám výrobě nádobí nerozuměl a o chod továrny se příliš nestaral.

V podniku na jaře 1941, kdy bylo v Krakově zřízeno židovské ghetto, pracovalo na 300 lidí, z toho Židů pouze polovina – podobný poměr mezi zaměstnanci byl i po rozšíření podniku následujícího roku. Židovští pracovníci docházeli do továrny, která mezitím přešla na zbrojní výrobu, z ghetta – to byli ti relativně šťastnější, které Německo potřebovalo k práci, a tudíž jim nehrozila likvidace jako statisícům jiných. A někteří Židé patřili k ještě šťastnějším, neboť se z nejrůznějších důvodů stýkali se Schindlerem a měli tak v továrně poněkud jiné postavení. Jejich prostřednictvím také začala Schindlerova spolupráce s některými židovskými organizacemi, podle všeho vhodná k tvorbě alibi pro budoucnost.

Během roku 1942 Schindler rozšiřoval svůj krakovský podnik, avšak nacisté započali s drastickými zásahy proti ghettu – z 68 tisíc lidí v létě 1940 jich rok a půl nato bylo pouze 14 tisíc. Všechny práceschopné z těch zbylých, tedy i Schindlerovy zaměstnance, čekal přesun do nově zřízeného tábora na místě bývalého židovského hřbitova v nedalekém Plašově, neboť ghetto mělo být brzy zrušeno. Plašovský tábor vedl Amon Goeth, který mimo jiné provedl právě likvidaci ghetta v Krakově a který si během šéfování táboru přišel na pořádný majetek – obchodem s lidmi, úplatky, okrádáním internovaných. „Byl to ďábel v lidské podobě,“ řekla o Goethovi jedna z plašovských vězeňkyň.

Stěhování do Brněnce

Schindlerova továrna v Brněnci (Miaow Miaow, wiki)

Vzhledem k válečnému vývoji na východní frontě však bylo v německém zájmu přesunout válečné podniky více do vnitrozemí. V praxi to znamenalo, že tisíce internovaných mířily v transportech do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů, naději na život naopak měli ti, kteří ve zbrojní výrobě pracovali – vesměs se stěhovali s ní. V případě stěhování Schindlerova závodu byla jako vyhovující vybrána bývalá továrna Low-Beerů v Brněnci, především kvůli výhodné poloze – vlakové nádraží Březová-Brněnec bylo poblíž a cesta k muniční továrně u Poličky vedla převážně lesy, takže by auta převážející zbrojní materiál nemusela spojenecká letadla zpozorovat. Brněneckou továrnu po útěku Low-Beerů koupili bratři Hoffmannové z Vídně, původně s textilní výrobou, tu ale později omezovali, část podniku pronajali firmě Sudetia (nářadí a úpravy aut pro wehrmacht), v další části byla zavedena na jaře 1944 zbrojní výroba MEWA. Další prostory získal do užívání Oskar Schindler.

Jeho krakovská továrna byla likvidována v srpnu 1944, ještě předtím si však ředitel závodu z pracovníků vybral skupinku padesáti šedesáti lidí, kteří se měli stěhovat s podnikem. Zbytek byl naložen do vagonu, které mířily do Mathausenu. Naopak na cestu do protektorátu s Schindlerem vybranými se dále vydali prominenti z Plašova a krakovské továrny Julia Madritsche, dále pak ženy z této továrny a „běžní“ plašovští vězni. Seznamy „vyvolených“ ovšem nesestavoval Schindler, ani nikdo z jeho popudu, nýbrž Marcel Goldberg, vězeň a pravá ruka vedoucího „arbeitsamtu“ v Plašově, a to často za velkých úplatků, které mohl pobírat také Schindler, a za cenu škrtnutí někoho jiného.

Oskar Schindler (archiv Městského muzea Svitavy)

Podle Gruntové tak mohou obhájci Schindlerovy hrdinnosti považovat za klíčové podmínky v brněneckém táboře, kde bylo od podzimu 1944 postupně internováno na 1200 vězňů, mezi kterými byli i přeživší z tzv. golešovského transportu, vypraveného z pobočky osvětimského tábora v Goleszówě blízko Těšína. Tento transport byl původně určen jinam, nakonec se promrzlých vězňů, z nichž někteří nepřežili, ujal Schindler – další to důvod k jeho oslavování. Jenže autorka dokazuje, že Schindler byl tou dobou v Ostravě, a o vězně měla pečovat jeho žena Emilie, původem ze Starého Maletína na Zábřežsku. A co se týče podmínek v táboře, podle všeho se zase tak nelišily od jiných pracovních táborů, i když názory na ně jsou různé. Gruntová ve své knize k tomuto uvádí: „Nepochybuji o tom, že existují určitá svědectví ve prospěch Oskara Schindlera, ale pokud jsem mohla zjistit, jedná se o lidi, kteří patřili do úzkého okruhu kolem Schindlera (…) zásobování tábora bylo velmi svízelné a vězni byli do značné míry vyhladovělí a odkázáni na ilegální pomoc zvenčí.“ Na tomto místě je ovšem třeba podotknout, a to ve shodě s autorkou knihy, že Schindlerovým zájmem bylo udržet „své otroky“ práceschopné, protože byli zdrojem jeho zisků, a tudíž se snažil minimálně se stravou vypomoci. A zároveň si tak budovat zmíněné alibi.

Útěk z Československa

Pamětní deska proti rodnému domu ve Svitavách (MV)

S nastávajícím jarem 1945 ovšem do brněneckých továren přestávaly proudit suroviny, někteří pracovníci museli rukovat proti postupujícím sovětským oddílům a někteří vězni místo výroby munice budovali zátarasy na silnicích a cestách; výroba však nadále pokračovala, přestože obcí proudil stahující se wehrmacht. A prchali také Schindlerovi.

Druhý květnový den utichla výroba nábojnic, 6. května opustili tábor SS-mani a další pohlaváři, Schindler měl na shromáždění pracovníků prohlásit, že Němci mají do půlnoci složit zbraně a že vězni jsou volní. V noci pak Schindlerovi v doprovodu dalších Němců odjeli na západ do amerického pásma, s sebou přitom měli od vězňů v táboře prý podepsaný dokument dosvědčující dobré skutky Schindlerových. Tábor v Brněnci a obec vůbec mezitím 8. května osvobodili sovětští vojáci, tento den byl také zdejší koncentrák oficiálně rozpuštěn, přestože vězni ho ze zdravotních důvodů neměli prozatím opouštět. Již brzy se však někteří vydali na cestu domů…

Schindlerovi po svém útěku z Československa pobývali nejprve v Německu, později emigrovali do Argentiny, kam mimo jiné odešla před rukou zákona také řada nacistických oficírů a kde se Schindler snažil neúspěšně podnikat, stejně tak po návratu do Německa v roce 1958, když ještě předtím nějakou dobu žil u „svých Židů“ v Izraeli – a díky jejich finanční podpoře.

Gruntová spekuluje, že v Argentině se mohl Schindler potkat s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů holocaustu. „Objevení Schindlera i s jeho jedinečnými zásluhami má zvláštní časovou shodu s jeruzalémským procesem s A. Eichmannem. Nepřipadl kdosi na myšlenku, že je naléhavě zapotřebí vytvořit nějakou protiváhu, že proti faktům z procesu je třeba postavit líbivou legendu o dobrém Němci? Nebyl právě proto v Izraeli Schindler v téže době prohlášen za „Spravedlivého mezi národy“? Proč ale bylo u Schindlera porušeno kritérium nezištné pomoci Židům, jak je stanoveno pro udělení tohoto titulu? Některé okolnosti a stopy naznačují, že touto opravdu význačnou zásluhou mohl být podíl Schindlera na objevení Eichmanna, což mohou potvrdit či vyvrátit jen archivy tajných služeb, které zatím mlčí.“

Několika mírovými cenami ověnčený Oskar Schindler umírá v německém Hildesheimu 9. října 1974, jeho tělo je pochováno na římskokatolickém hřbitově na hoře Sijón v Jeruzalémě. Některým „jeho Židům“ se to však zdálo málo – a tak v 80. letech z jejich popudu sepsal Thomas Keneally výše zmíněný příběh o zachránci tisícovky židovských vězňů, který konstruoval sám jeho hlavní hrdina za svého života. A podle knihy natočil Spielberg film. A ve Svitavách odhalili Schindlerovi pamětní desku a zřídili o něm stálou expozici v muzeu, nedávno přibylo ještě pojmenování kavárny nedaleko jeho rodného domu. A Schindlerovo jméno se také skví mezi Smetanou a Martinů v seznamu významných osobností Pardubického kraje...

Martin Višňa

s využitím: J. Gruntová – Legendy a fakta o Oskaru Schindlerovi, http://blisty.cz/art/40349.html

úvodní foto: filmový Schindler, 100warfilm.com