Místo kontroly jízdenek se rozlévala kořalka, houkalo se na všechny strany, létaly blesky fotoaparátů, lidé na nádražích mávali na rozloučenou. Někteří i se slzami v očích, jiní s břitkým výrazem a jménem hejtmana Pardubického kraje Radko Martínka na rtech. Ze soboty na neděli začal platit nový jízdní řád hromadné dopravy a v Chornicích po 122 letech utichl železniční provoz.
„Nelkejte, že jsem odešla, ten klid a mír mi přejte, jen věčné světlo vzpomínky mi v srdci zachovejte.“ Tyto řádky uvozují smuteční oznámení vylepené v okně moravskotřebovského nádraží. Byť je parte vystaveno v souvislosti se zánikem funkce výpravčího a výhybkáře zdejší stanice, dají se použít také pro čerstvě osiřelý úsek tzv. Moravské západní dráhy mezi Moravskou Třebovou, Velkými Opatovicemi a Dzbelem nedaleko Konice. Tratě, která od roku 1889 spojuje česko-moravské pomezí s Hanou. Tratě, kterou chtěl Tomáš Baťa změnit na páteřní železnici první republiky.
Přestože Baťovy vize zůstaly pouze na papíře, trať jako lokálka přežila do současnosti. Bylo by nefér vůči krajským zastupitelům tvrdit, že vysílané motoráky byly v poslední době maximálně využívány. Proč to došlo až k náhradě vlaků autobusy, je politiky popíraným veřejným tajemstvím. „Co já se po této trati najezdila, ale poslednímu vlaku jen zamávám. Neměla bych se jak dostat z Chornic zpátky. Leda pěšky,“ řekla se smutným výrazem ve tváři starší paní čekající na odjezd posledního motoráku z Moravské Třebové směrem na Chornice. Bylo 19 hodin a spolu s ní sedělo či postávalo u kolejí dalších zhruba třicet lidí a řada fotografů. Poslední tzv. šukafon se pomalu plnil, přibyli ještě přestupující od České Třebové. V 19.07 hodin vyrazil vstříc závěrečné chornické štaci. Hlasitěji než obvykle, však na poslední cestě se sluší dát o sobě pořádně vědět.
Zatímco se vlakový personál místo o kontrolu jízdenek staral o nepřetržité rozlučkové houkání (během jedné odpolední jízdy dokonce průvodčí rozléval panáky), cestující – sváteční i pravidelní, zvědavci i železniční nadšenci – debatovali. „Proč? Kdo si tím pomůže k penězům? Proč likvidovat něco, co funguje? Proč se sousedé a spojnice mezi nimi musejí dělit nějakými kraji, když je to evidentně na obtíž? Co vlastně hejtman Martínek udělal prospěšného pro tento region? Jak dlouho potrvá, než budou rušeny i autobusy a lidé definitivně přesednou do aut?“ Takové otázky na palubě motoráku padaly, hledaly se na ně odpovědi, i ve srovnáních se zkušenostmi s veřejnou dopravou v zahraničí, jimiž někteří přispěli. Za své vzala mapa zón integrovaného dopravního systému Pardubického kraje.
V Chornicích uvítaly houkající poslední vlak od Třebové asi dvě desítky lidí a jen několik málo minut zbývalo do naplnění definitivně poslední položky jízdního řádu 2010/2011. Tady čekalo na přestupující ve směru na Prostějov drobné překvapení v podobě soupravy Regionova, která na trati 271 nejezdí zcela běžně.
Bohužel od Prostějova už do Chornic znovu nepřijede, v sobotu večer projela ve dne malebným a v noci temným závojem přikrytým Nectavským údolím naposledy a za stanicí Dzbel, kde se lidé loučili s osiřelým úsekem máváním z lávky nad kolejemi, utichly i bouřlivější emocionální projevy a debaty.
Rozčarování však zůstalo, a to nejen u večerních cestujících, ale i u těch, kteří se s motorákem přišli rozloučit či svézt naposledy během dne. Málo jich nebylo.
Martin Višňa
článek vznikl pro Svitavský deník
Žádné komentáře:
Okomentovat