 |
Svitavský pomník vojákům Rudé armády.
Foto: MV |
V
Kronice města Svitavy zase uvádějí historikové
Fikejz a Velešík mimo jiné: „Obraz města v květnových dnech nebyl vůbec
radostný, docházelo zde k desítkám tragédií. Na ulicích leželi mrtví koně,
v bytech, na lukách a v okolních lesích se nacházely desítky mrtvých
těl, nejčastěji se uvádí asi 150. Dne 18. května se konal pohřeb 126 sebevrahů.
Celkem bylo v městské evidenci registrováno do konce května 335 obětí.“ Kromě
toho autoři píšou i o případech rabování, na které byl i zákrok sovětského
vojenského velitelství ve městě, kde se tou dobou tísnilo na 30 tisíc lidí
včetně mnohých uprchlíků ze Slezska či zajatců, krátký. Cílem se vedle vilových
čtvrtí stala i fara, a to hned v noci z 9. na 10. května. Dodejme, že
první tanky osvoboditelů přijely do Svitav 9. května kolem 10. hodiny ranní a
město bylo obsazeno bez větších bojů, padlo však 17 sovětských vojáků. A teprve
až 22. červen je zmíněn jako první klidný den od konce války a 5. a 6. července
se konala slavnost Svitavy opět české. Odsun Němců v té době již byl v plném
proudu...
Popravy v Trnávce
Vraťme se ale zpět k 9. květnu. Zatímco jakousi
pozitivní tečkou za existencí porodního tábora pro ženy z východu v Dětřichově
bylo ve dnech osvobození narození zdravého chlapečka Josefině Supraněnkové, o
něco jižněji přinesly první poválečné dny zavraždění 22 Němců z Městečka Trnávky,
Borové a Lázů. První obětí byla už 9. května učitelka v důchodu Emilie
Balzareková, kterou přímo na dvoře jejího domu ubili puškami dva členové místí
revoluční gardy Engelbert Janisch a Adolf Meihöfer. Soused Albert Tinkl
společně se svým třináctiletým synem pak museli s puškou v zádech paní
Balzarekové vykopat hrob a pohřbít ji. To byl ovšem teprve začátek.
 |
| Městečko Trnávka. Foto: MV |
V té době již totiž po Trnávce gardisté hledali členy
volksturmu a navrátivší se vojáky wehrmachtu a odváděli je do Schupplerova
hostince, kde je uvěznili, ponižovali, bili a vyslýchali. Zatímco někteří byli
později propuštěni, čtrnáct mužů bylo 10. května na dvoře hostince zastřeleno,
mezi nimi například dřívější sudetoněmecký poslanec Franz Hodina, mlynář Franz
Dimt, který se 8. května vrátil z nasazení ve wehrmachtu, velitel
požárníků Franz Budig nebo vrtmistr Paul Thomas, který do Trnávky přišel v průběhu
války kvůli stavbě dálnice z Vratislavi do Vídně. Zastřeleni byli také
Češi Alfred a Fridolin Beranovi, gardisti si pro ně přišli zrovna, když
připravovali tělo jejich zemřelé matky k pohřbu. Provinili se tím, že měli
německé manželky a Fridolinův syn narukoval do wehrmachtu – vrátil se 8. května
a jeho život taktéž vyhasl na dvoře hostince. Zahradník Emil Niederle musel
společně s dalším zastřeleným Clementem Wolfem před uvězněním vykopat jámy
pro hromadný hrob, tedy i pro sebe. Popravu čtrnácti mužů prý vyprovokoval jeden
z nich Albert Stenzl – když chtěl vyskočit z okna, stráž po něm vystřelila
a měla trefit projíždějící auto Rudé armády. To si vojáci samozřejmě nenechali
líbit, ptali se, proč se střílelo, a nechali si vězně přivést dolů… Nucený pobyt
v Schupplerově hostinci přežil například Franz Albrecht, po propuštění byl
ale ještě několikrát odveden k výslechu a než byl v roce 1946
odsunut, pracoval v ostravských uhelných dolech.
Hromadná (sebe)vražda v Semaníně
Životy zejména německých občanů v těch květnových dnech
vyhasly také na dalších místech v Trnávce a v okolí. Například
sedláka Franze Knödla zastřelil gardista Janisch přímo na dvoře jeho domu v Lázech
před očima manželky a dětí. Měl ukrývat pušku. V noci z 10. na 11.
května zase v Malíkově v jedné stodole, možná jen náhodou, uhořel
sedlák Moritz Heger s manželkou Auguste a synem Walterem. Z Trnávky se
sem vydali hledat bezpečnější místo, než vášně trochu opadnou. Jenže té noci v nedalekém
pracovním táboře, který vzniknul kvůli výstavbě dálnice, měli dělníci se
sovětskými vojáky slavit osvobození a vítězství, stříleli do vzduchu a jedna z padajících
střel měla zapálit stodolu. 11. května byl pak na silnici k Lázům zastřelen
kominík Ernst Hloch a v márnici na hřbitově skončil život lesníka Rudolfa
Hartela. Ten si den předtím podřezal žíly, do márnice ho umístili, protože vypadal,
že nemůže přežít. Když se v márnici probral a chtěl po hrobníkovi
pomoci, objevil se Janisch a lesníka zabil.
 |
| Pamětní deska u kostela v Semaníně. Foto: MV |
Neklid a nervozita panovaly také například v Semaníně.
Po příchodu partyzánů a sovětských vojáků tu docházelo k rabování a
znásilňování žen včetně velmi mladých děvčat. V nedaleké Zádolce mělo šest
vojáků znásilnit 14letou dceru přímo před zraky jejích rodičů... Už 10. května také
osvoboditelé měli zapálit stavení, ve kterém se předtím ubytovali. Jeho majitel
Bernhard Siegel spáchal sebevraždu. Ve vsi v těch dnech ale vyhasl život i
dalších, jak připomíná pamětní deska u kostela. Dne 14. května odešla do lesa dvacítka
místních německých obyvatel, včetně žen a dětí, skupinu vedl dělník Franz
Havla, který je přesvědčil, že situace je bezvýchodná, nečeká je nic dobrého a
bude lepší, když svůj život ukončí. Má se za to, že lidé ve skupině byli něčím
omámení, nejspíš opiem, protože se příliš nebránili, jedna maminka s roční
dcerkou si ale takový závěr života rozmyslela a od ní se dozvěděli obyvatelé
vsi, proč se v lese střílelo. Havla členy skupiny zastřelil a pak otočil
zbraň proti sobě. S manželkou našli hrob přímo na místě, ostatní mrtví
byli pochováni na hřbitově.
Lanškrounský partyzánský soud
 |
Z lanškrounského partyzánského soudu.
Foto: schoenhengstgau.de |
Týden po popravách v Trnávce a tři dny po semanínské
události došlo k veřejnému lynčování Němců v Lanškrouně. Do města dorazilo
dopoledne 17. května na 190 partyzánů vedených Josefem Hýblem-Brodeckým, kteří
se jali vyčistit Lanškroun i některé blízké vesnice od německého živlu. Partyzáni
si rozdělili město na úseky a procházeli dům od domu, německé obyvatele
odváděli na náměstí, které se po poledni zaplnilo – prý snad až 4000 lidí. Před
radnicí zasedl tzv. lidový nebo také revoluční či partyzánský soud, kterému
předsedal první předseda lanškrounského národního výboru Josef Hrabáček; podle
pozdější výpovědi byl ale děním na náměstí pohoršen. Popsat, co se přesně na
náměstí toho dne a dne následujícího dělo, není příliš možné, jak se různé
zprávy a vzpomínky rozcházejí – nejen v průběhu, ale i v počtech obětí.
Jistě se dá říci, že partyzánský tribunál bez jakéhokoliv
oficiálního mandátu odsoudil k trestu smrti několik Němců, kteří byli
následně na místě popraveni zastřelením nebo oběšením, další byli zbiti nebo
museli zaplatit pokutu a byli propuštěni. Zpráva partyzánské skupiny Hýbla-Brodeckého,
která byla součástí brigády Václavík operující v Orlických horách a na
česko-moravském pomezí, stroze uvádí: „Dle sdělení byli dva členové gestapa pověšeni,
11 občanů zastřeleno a asi 250 osob potrestáno různými tělesnými tresty, případně
pokutami či odnětím jmění apod.“
 |
Z lanškrounského partyzánského soudu.
Foto: schoenhengstgau.de |
Oproti tomu Julius Friedel, místní kronikář a archivář
původem z Opatova, popsal, jak shromáždění muži museli padat na zem a zase
rychle vstávat, Češi chodili mezi nimi a kopali je do rozkroku a bili vším, co
bylo po ruce, plivali na ně. Němci byli naháněni do požární nádrže (která je sice zrušená, ale její obvodové zdi dodnes na náměstí stojí a mezi nimi lavičky), klacky a
holemi jim partyzáni bránili vynořit se nad hladinu, dokonce měli střílet do
vody a šlapat po prstech tomu, kdo se pokoušel vyškrábat ven. Pak teprve podle
Friedla začal trestat soud. Jednou z prvních obětí měl být truhlářský
mistr Piffl, kterého vytáhli polomrtvého z vody a následně doslova
utloukli a rozdupali. Dalšího muže zastřelili u zdi radnice. Zámečník Josef
Jurenka byl odsouzen k trestu smrti oběšením, sám si musel na krk nasadit
oprátku a další Němci jej museli oběšeného na lampě houpat...
 |
| Památník na lanškrounském hřbitově. Foto: MV |
Friedel ve svém svědectví
uvedl 24 popravených, podle Milana Skřivánka, který se lanškrounským soudem
zabýval, jsou však do tohoto počtu zahrnuty i některé oběti, které s děním
na náměstí nesouvisí, a prokázal i některé další nesrovnalosti, jako například
chyby ve jménech, případně příčinách úmrtí. Friedel také popsal, že řádění
partyzánského soudu narušil požár domu jisté Auguste Heiderové, která se už na tu
hrůzu nemohla dívat, tak svůj dům zapálila a sama se oběsila. Jak Skřivánek
doplnil, mladší Heiderovou s podřezanými žilami Češi z hořícího domu
vytáhli a odvezli do nemocnice, kde ji lékaři zachránili. Masakrování německého
obyvatelstva v Lanškrouně v květnu 1945 připomíná pomník na zdejším
hřbitově, zbudovaný teprve na přelomu tisíciletí.
Už to není "naše" město
 |
| Líšnice. Foto: MV |
K tragickým událostem, jejichž oběťmi byli často i
nevinní, docházelo i na řadě dalších míst. Například na Mohelnicku vojáci Rudé
armády opakovaně skupinově znásilnili dcery paní Wolaschkové. Jednu při tom
usmrtili, následujícího dne se matka s druhou dcerou záměrně utopily. V lese
u Petrušova bylo zase nalezeno nehybné tělo Gerti Winklerové. Skupina děvčat se
necítila ve vsi bezpečně, utekla se schovat do lesa. Gerti se však odpojila, aby
se u osvěžila u jednoho pramene. Po chvíli slyšely její kamarádky volání o pomoc.
Gerti byla skupinou osvoboditelů surově znásilněna, nepřežila...
Nezřídka také docházelo k vraždám vlastních příbuzných
a následné sebevraždě, případně zapálení vlastního domu, jen v Hynčině před
příchodem Rudé armády došlo k pětatřiceti takovým případům. V Tatenici
zavraždil členy své rodiny jistý Josef Richter, zábřežský úředník a horlivý nacista,
než se pak sám zastřelil, zapálil rodinný statek. Dva podobné případy zmiňuje
Jiří Padevět v knize Krvavé léto 1945 i v Opatově.
V publikaci Sudetské příběhy jsou zaznamenány
vzpomínky Ernsta Kukuly, který jako desetiletý strávil konec války u babičky v Líšnici.
První den po skončení války prý po vesnici běhali civilisté s páskami na
rukávech a s puškami, na každého okamžitě mířili. V noci zastřelili jejich
souseda, který se vrátil z wehrmachtu, a místního pekaře, další byli
mláceni. Obyvatelé čtrnáct dní nemohli opustit domovy, natož pak pomoci ženě,
která na vozíku, s nímž vždy rozvážela chleba, vezla mrtvá těla na hřbitov
do vedlejší vesnice. Pak přišli Rusové a začali rabovat, s každým dalším
dnem už babička prý ani nezavírala. Když se pak vrátili do Mohelnice, kde měla
rodina statek, už to podle Kukuly nebylo „jejich“ město.
Zákazy a příkazy
 |
Socha Osvobození ve Svitavách.
Foto: MV |
Němečtí obyvatelé Hřebečska byli od prvních dnů po osvobození
výrazně omezováni na svých právech, ve Svitavách dokonce museli nosit na rukou
bílou pásku, než toto protiněmecké opatření bylo zrušeno na nátlak sovětského
vojenského velitelství. Němci měli zákaz vycházet po 21. hodině a navštěvovat kulturní
a společenské akce, byli vyloučeni z veřejné dopravy a nesměli chodit do
lesů a polí, pokud to nebylo z pracovních důvodů, museli také například odevzdat
rádia, byla vyhlášena pracovní povinnost. Nezřídka byli i vyháněni z domu,
zejména pokud šlo o výstavnější vily.
V Moravské Třebové bylo hned v prvních
dnech internováno na 280 osob – aktivních nacistů, zrádců nebo nespolehlivých
osob – v pracovním táboře, bez evidence byl partyzány-zlatokopy zabavován
německý majetek a ti, kteří se do města přistěhovali po roce 1938, jej museli
opustit. Tři Němci byli za nejasných okolností zabiti a u nemocnice byl vykopán
hrob, v němž by měly být podle některých zdrojů ostatky až 92 lidí. Na
druhou stranu je znám i případ, kdy se Němci poškození bránili: ve Vendolí se obrátili
na sovětské velitelství se žádostí o zákrok proti rabujícím československým
vojákům a dosáhli částečného vrácení zabavených věcí.
Srdce tluče tak těžce...
Konec společného soužití Čechů a Němců na Hřebečsku byl
nicméně tu. Zatímco někteří Němci opouštěli své domovy raději dobrovolně, další
byli v transportech nuceně přesídlováni do různých koutů osvobozené republiky,
kde bylo zrovna potřeba pracovní síly, anebo do Německa. K odsunu však už jen
dva úryvky.
 |
| Květná. Foto: MV |
První je z webových stránek Květné, odkud musely 26.
června odejít první tři stovky občanů. „Pouze s pár ručními zavazadly
popadnutými ve strachu a rozčílení, za brutálního bití české chátry odešli na
louku vedle vsi, kde za velkého deště museli překonat noc. Další den pochodovali
pěšky 8 km do Poličky, a to museli zvládnout opět za hustého deště. Tady byli
nuceni pod hrozbou zastřelení odevzdat cennosti, zlato a vkladní knížky, pokud
vůbec nějaké zachránili již při konfiskaci majetku doma. Také pěkné kusy
oblečení jim byly odebrány. Nebylo jim dopřáno ani polévky, kterou si
připravili v kýblu, a tu jim jejich mučitelé (ozbrojení čeští civilisté) vylili
před očima. Téměř během byli nuceni projít Poličkou k nádraží, cestou je česká
chátra bila a nadávala jim. Na nádraží byli donuceni nasednout do dobytčáku a
bez jídla a vody a jakékoliv lékařské péče byli převáženi do ruské okupační zóny.“
Druhý úryvek si vypůjčím od Elisabeth Fuchs
původem z Radiměře, která vzpomíná na to, jak museli obec opustit v polovině
července a pochodem se přemístit do svitavského internačního tábora. „V 5 hodin
nás budí hrubé hlasy české stráže. Na nádraží stojí připravený dlouhý vlak –
uhelné vagony, v kterých leží ještě 10 cm prachu a žádná možnost k sezení.
Jako dobytek jsme nahnáni dovnitř, vagóny se uzavírají a vlak se dává do
pohybu. (…) Co se s námi stane? Nikdo to neví. Domněnky se ozývají nahlas.
Jeden starý sedlák vypravuje o Koclířovských, kteří byli podobným způsobem jako
my před dvěma týdni vystěhováni. Byli opět nalezeni v podzemních jeskyních!
Jiní slyšeli, že nás chtějí odvézt do Ruska. Na práci do kolchozů, zvlášť ženy
a muže, děti na komunistickou výchovu (…) Cesta vede nejdříve překrásnou
krajinou Čech, avšak obrazy krajiny nám do srdcí nepronikají. To tluče tak těžce,
tak nevýslovně smutně.“
Martin Višňa
foto: M. Višňa, schoenhengstgau.de
s využitím: R. Fikejz, V. Velešík – Kronika města
Svitavy; Vlastivěda Moravská: Moravskotřebovsko Svitavsko; J. Padevět – Krvavé
léto 1945; G. Strik – Tragické májové dny 1945 v Městečku Trnávce; M.
Skřivánek – K tzv. lidovému soudu v Lanškrouně v květnu 1945…; S.
Scholl-Schneider, M. Schneider a M. Spurný – Sudetské příběhy; Kronika obce
Petrušova; K. Mauer – Kronika České a Moravské Radiměře; bohumildolezal.cz; gruntova.cz;
kvetna.cz; historie-semanin.webnode.cz; zwittau.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat