Z putování od tatenického zámku k rudoltickému Zámečku

Do okolí Lanškrouna se podívala osmnáctka turistů vesměs od Olomouce na dalším z hřebečských výletů. Výprava prošla kus údolí Hraničního potoka nad Tatenicí, užila si výhledů na Lanškrounsko i kousek Moravskotřebovska, poznala, odkud se to do republiky rozváží sázavské pečivo, a seznámila se s osudem Nového Zámku u Rudoltic, z nějž zůstala jen jediná nárožní věž. A to vše za příznivé oblačnosti, navzdory zatažené předpovědi.

Na zhruba osmnáctikilometrovou trasu jsme se vydali z tatenické vlakové zastávky mezi tunely, při průchodu Tatenicí jsme samozřejmě nemohli opomenout věnovat chvíli pozornosti zdejšímu renesančnímu zámku a kostelu sv. Jana Křtitele. Zaujaly ale také dřevěné latríny u kostela, v nichž nechybělo ani zrcadlo pro ty, kteří se po použití chtějí upravit. Historicky moravskou obec jsme posléze nechali za sebou a proti proudu Hraničního potoka jsme se postupně ponořili do stínu lesa. Potok, který je dále v klidném údolí opravdu hraniční, jsme pak přebrodili na jeho český břeh a vystoupali jsme až ke třem výklenkovým kapličkám na styku katastrů Sázavy a Albrechtic, kde jsme si dali chvíli polední pauzu.

Z nejvyššího bodu našeho putování jsme pak postupně klesali k Sázavě, přičemž na okraji lesa se před námi otevřel parádní výhled na okolí Lanškrouna lemované Třebovskými stěnami a dále Hřebečovským hřbetem či Rychnovským vrchem, ani rozhledna Mariánka na horizontu naší pozornosti neunikla. Mezi poli a kolem daňčí farmy jsme sešli do Sázavy, podívali se ke zdejší kapli a pokračovali dále k Lanškrounu, přičemž cestu po hlavní silnici nám zpříjemnila vůně ze zdejší pekárny. V Lanškrouně jsme měli dostatek času na procházku po centru města i na krátké posezení ve zdejším bistru Lovely Day na náměstí, které mělo tu smůlu, že sotva v březnu otevřelo, přišel koronavirus a muselo zase zavřít. Dá se tedy říci, že jsme byli jedni z prvních hostů...

Do cíle na rudoltickém nádraží pak zbývala hodinka cesty, během níž jsme se krátce zastavili u torza Nového Zámku s představou, jak asi místo vypadalo v té době, kdy zámek stál celý. Rudolticemi jsme víceméně jen proběhli, abychom stihli vlak, což se téměř všem povedlo...

Na závěr ještě zmíním, že na Hřebečsko v sérii výletů Větrání se mnou určitě dojde opět v létě: možná že vyrazíme na výše uvedenou Mariánku, možná do někdejších maletínských lomů, uvidíme.

text a foto: Martin Višňa