Co bylo a už není aneb Vzpomínka na několik zaniklých staveb

Přírodní katastrofy, technologický pokrok nebo společenské změny a ideologie, to jsou nejčastější důvody, proč něco, co dlouhá léta dobře sloužilo, zůstane najednou jen součástí vzpomínek a kronik a na starých fotografiích. Může jít o věci soukromé, které pro jiné nemají žádný význam, zatímco budovy, zvlášť pokud jde o kostely, úřady či továrny, mají na očích všichni. I v našem hřebečském kraji se čas od času nějaký zajímavý objekt „ztratí v historii“, proto pojďme na některé zaniklé stavby vzpomenout.

Zánik někdejší budovy okresního hejtmanství
byl pro Třebováky bolestivý... 

Dalo by se samozřejmě popsat několik odstavců například o Svitavách, které se ve druhé polovině 20. století měnily v okresní město s panelovými sídlišti a dopravními tepnami a kde v posledních desetiletích šel k zemi například kostel sv. Floriána, který stával v místech dnešního „velkého“ kruhového objezdu, bývalá tabáková továrna v Riegrově ulici nebo školní budova na Komenského náměstí. Požár bývalého sila u vlakového nádraží má jistě leckdo ještě v živé paměti. Anebo by se dalo dlouze psát o vášních, které vzbudila demolice budovy někdejšího okresního hejtmanství, později dětské nemocnice v Moravské Třebové, další zdejší významnou zaniklou stavbou je kostel sv. Josefa Kalasanského, který stával do roku 1977 na křižovatce u autobusového nádraží. A například v Zábřeze vyrostlo sídliště v místech, kde se rozkládal Velký dvůr osídlený za první republiky evangelickými rodinami, které se vrátily z emigrace, kam odešly kvůli náboženské nesvobodě za císaře pána. V centru města zase před nedávnem zmizely tovární budovy dřívější barvírny příze Perla…

O další příklady z měst by nouze rozhodně nebyla, o řadu zajímavých (ať už historicky, umělecky, hospodářsky nebo společensky) staveb ale přišel a tu a tam stále (a méně nápadně) přichází i hřebečský venkov. Například je to jen několik málo dní, co v hromadách suti skončila existence statku č.p. 139 v Pohledech, na dohled od zdejší kaple sv. Víta. A právě několik významných stavebních ztrát na vesnicích za poslední zhruba půlstoletí si na následujících řádcích trochu více připomeneme.

Pohled k místu, kde stávala Daubkova vila

Pravděpodobně umělecky nejhodnotnější zmizelou stavbou je novorenesanční Daubkova vila, která stála v areálu mlýna v Brněnci. Josef František Daubek byl v 19. století významný podnikatel a také politik, mimo jiné první svobodně zvolený purkmistr v Poličce. Zkušenosti sbíral nejprve v otcově textilním podniku, později blízko Karlštejna vybudoval prosperující velkostatek s pivovarem i lihovarnickou školou, také se podílel na rozvoji dolů na Mostecku. V Brněnci zakoupil starý mlýn a přebudoval ho v moderní parní provoz. Při mlýnu nechal v roce 1872 vystavět nové rodové sídlo. Původně šlo o spíše jednodušší patrovou stavbu na obdélníkovém půdorysu s dřevěnými balkony a dalšími detaily, syn Josef Šebestián rytíř Daubek si ji později nechal rozšířit podle projektu Antonína Wiehla.

Daubkova vila /
foto: ochotnicke-divadlo-svitavka.webnode.cz

Přístavbě s půdorysem kříže dominovaly vysoké zdobené štíty, fasádu pokrývala sgrafita – psaníčka a také dvě figurální díla s motivem Orby a Lovu od Františka Ženíška, mj. autora první opony Národního divadla. Daubek byl Ženíškovým podporovatelem, dokonce mu stával i modelem. K hostům Daubka v Brněnci patřili i další umělci té doby, například Mikoláš Aleš, Max Švabinský nebo Josef Václav Myslbek. Po Doubkově smrti byl dalším významným obyvatelem vily Oskar Schindler, který v průběhu druhé světové války přesunul do Brněnce svoji krakovskou továrnu. Po válce ale vila spíše chátrala, už v 60. letech byly sgrafitové fasády silně narušené, ale až v lednu 1987 byl národní podnik, pod který mlýn spadal, vyzván k její rekonstrukci. Podnik ovšem požádal o vypracování technické zprávy k demolici. Značně zchátralá vila, která stála blízko dnešního vjezdu do areálu mlýna, byla stržena 6. listopadu 1989.

Bytovky v místech, kde byl bělský dvůr

Rozsáhlé demolice se Brněnec dočkal i v nedávné době, kdy se v hromady suti proměnil areál bývalé továrny Vitka, která byla dlouhá léta dominantou obce. Stále nevyklizený a nezrevitalizovaný prostor je dnes hlavně ostudou. Ale přesuňme se o kousek dále, do Bělé nad Svitavou. Přímo v centru obce při kostelu Všech svatých a faře stál rozlehlý dvůr, jehož součástí byl od poloviny 18. století i menší jednopatrový barokní zámek. Ten si nechal postavit tehdejší majitel František Desfours-Walderode. Stavba to byla poměrně prostá a jako sídlo držitelů bělského statku sloužila jen něco málo přes sto let. Roku 1883 totiž velkostatek zakoupila správa císařských panství a připojila jej k velkostatku Bystré, bělský zámeček od té doby poskytoval ubytování zaměstnancům, kteří statek spravovali. Po vzniku Československa byl dvůr s pivovarem v majetku republiky, zámeček byl zmodernizován a dále sloužil pro bydlení. V létě 1952 po zásahu bleskem však vyhořel a byl i s částí hospodářských budov stržen. Ve zbytku statku pak hospodařilo jednotné zemědělské družstvo, avšak nakonec byly i poslední objekty někdejšího dvora v roce 1988 zdemolovány. Na uvolněném prostoru vyrostly nevzhledné moderní bytovky.

Zde stávala tvrz Pomezí

Na další zaniklé panské sídlo můžeme vzpomenout v Pomezí. Nad rybníkem u poličského konce obce stála už od konce 16. století renesanční tvrz, vystavět si ji nechal Zdislav Abdon Bezdružický z Kolovrat. Pozdější majitelé ji ale přestavěli pro hospodářské účely, na sýpku, některé rysy původního slohu si přesto zachovala a cenná byla i kartuše nad vstupem se znaky hrabat z Martinic a Walderode. Hospodářským účelům, konkrétně pro chov telat, sloužila tvrz a přilehlé budovy ještě v novém tisíciletí, ovšem v roce 2009 šla většina tvrze k zemi a v současnosti již na jejím místě stojí moderní hala kovozpracující firmy.

Významnou stavbou ve středu Semanína zase byla vedle kostela s památnou samostatně stojící zvonicí ze 17. století rychta. Ta je prvně zmiňována v pramenech už k roku 1398, do moderní doby se samozřejmě nezachovala ve své středověké podobě. Zásadní „kamennou“ přestavbu provedl v polovině 19. století poslední zdejší rychtář a zároveň první volený starosta obce Anton Habiger. Jeho rodina vlastnila nejvýstavnější statek ve vsi, který nesl číslo popisné 1 a ve kterém fungovala i hospoda se sálem, až do druhé světové války. Po válce a odsunu německého obyvatelstva ale byla někdejší rychta několikrát vyrabována a chátrala, až byla v 60. letech stržena a na jejím místě byl vysázen park.

Koclířovská rychta uprostřed historické
obecní pohlednice / foto: rml.cz

Podobný osud potkal i bývalé rychty a velké statky v řadě dalších hřebečských obcí, například v Lukové, Pohledech či sousedním Skleném, zanikl i starobylý dvůr Hvězda na břehu stejnojmenného rybníka. Z panského dvora v Baníně, který se údajně může pochlubit tím, že tu pobývala Marie Terezie, zůstaly po požáru před jedenácti lety trosky. Nejen oheň hrál roli také v zániku rychty – Lamatschova statku v Koclířově, který stál v těsné blízkosti kostela sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény. Rozlehlý barokní dvůr s takřka zámeckým průčelím a mansardovými střechami by dnes jistě patřil k ozdobám obce. Po válce tu ale hospodařil státní statek, a když v roce 1956 vyhořela hospodářská křídla rychty, přestěhovali se zaměstnanci do jiné usedlosti. Opuštěná rychta pak zůstala stát jen čtyři roky, v roce 1960 byla bez dokumentace stržena kvůli rozšíření silnice, která obcí prochází. A to nebyl zdaleka jediný případ demolic, často zbytečných, ke kterým v Koclířově po druhé světové válce došlo, podle Jaromíra Lenocha tu jen v 50. letech zaniklo ke stovce původních statků a usedlostí.

Zaniklá roubenka v Kunčině

Zpět ale k ničivému ohni. Není to totiž tak dávno, co o cennou roubenku přišli v Kunčině. Dům číslo popisné 148 byl ve srovnání s dosud zmíněnými statky a zámečky spíše trpaslík, avšak už od roku 1958 byl památkově chráněn jako ukázka typické drobné chalupnické usedlosti charakteristické pro česko-moravské pomezí, dochovaná dispozičně i použitým materiálem. Štít nesl letopočet 1784. Bohužel plameny na památkovou ochranu nedbají a krátce před zánikem opravený dům, který stával v sousedství samoobsluhy, na počátku roku 2017 shořel na popel.

Kostel v Gruně / foto: zaniklekostely.cz

Zatímco v Kunčině oheň památku nenapravitelně zničil, empírový kostel sv. Vavřince v Gruně, který vyhořel na jaře 1963, prý šlo ještě obnovit – a s opravou se i počítalo. Jenže úřady rozhodly jinak a na začátku roku 1965 byl kostel zdemolován. Dodnes se přitom přesně neví, jak k požáru došlo, uvádí se, že šlo o nešťastnou náhodu při pálení věnců na hřbitově. Nutno dodat, že kostel Gruna měla, byť na jiném místě, už na počátku 15. století, když ale později byla zdejší protestantská farnost zrušena, zchátral. K roku 1775 se datuje vznik fondu na výstavbu nového kostela, první bohoslužba se v něm konala před Vánocemi 1834. Byla to stavba spíše prostá, ale prostorná, interiér byl podle pamětníků spíše prakticky zařízený než umělecky cenný. V současnosti slouží věřícím v obci kaple zřízená ve faře, prostor někdejšího kostela v areálu hřbitova je prázdný.

Fara ve Vendolí v roce 2007

Oproti tomu kostel sv. Ondřeje ve Vendolí a jeho ohrazený areál se hřbitovem a křížovou cestou září novotou po nedávné celkové obnově, důstojnější podobu v posledních letech dostala i budova základní školy v jeho sousedství. Ovšem třetí z významných staveb v této části obce zanikla – patrová raně barokní fara s hodnotnými interiéry, která stála na okraji hospodářského dvora za kostelem. Dlouhá léta chátrala, nabízena k prodeji, až byla v roce 2016 stržena. Již dříve na Hřebečsku zanikly například fary v Kamenné Horce, Skleném nebo v Lubníku, také řada kaplí, například v bývalém Královci u Opatova, v Moravském Lačnově anebo právě ve Vendolí.

Ztracen v minulosti je ale také například dřevěný větrný mlýn, který stával nad Studenou Loučkou, dnes se tyčí na jeho místě na kopci Větrník vysílač. Anebo budova železniční zastávky Anenská Studánka na někdejší Moravské západní dráze, která si ještě před pár lety roztomile „trůnila“ ve svahu nad Damníkovem. Bohužel ji nahradil unifikovaný betonový přístřešek, se kterým nejde pojem estetika vůbec dohromady. 

Také již minulost: původní budova
zastávky Anenská Studánka

A na železnici toto smutné, ovšem ani zdaleka ne vyčerpávající a úplné vzpomínání již ukončíme, a sice rovnou na hlavní trati. Při „optimalizaci“, jak se modernizace koridoru po roce 2000 oficiálně nazývala, nejen že zanikly některé oblouky tratě a byl například opuštěn starý Krasíkovský tunel a zrušena původní tatenická zastávka, ale byl vybudován i nový ocelový most, který koleje vede téměř přímo do nového tunelu. Starý cihelný desetiobloukový viadukt směřoval trať do zářezu těsně za krasíkovskými domy ještě v roce 2004.

Martin Višňa

foto: M. Višňa, není-li v popiskách uvedeno jinak

s využitím: J. Vybíral – Česká versus italská neorenesanční vila; 

Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 

weby obcí; hrady.cz, soupispamatek.com; historie-semanin.webnode.cz; 

J. Lenoch – Zánik venkovských stavebních památek českomoravského pomezí; 

pamatkovykatalog.cz; I. Biedermann – Kostel sv. Vavřince v Gruně