Občas plány nevyjdou a ty náhradní se navždy zapíšou do paměti, jak jsme se se skupinou turistů od Olomouce přesvědčili na tomto neplánovaném výletě po Hřebečsku. Původně jsme chtěli vyrazit za špacírem až do Žďárských vrchů, tento plán ale souhrou okolností krachnul už na nádraží v České Třebové. Nehodili jsme však flintu do žita a vyšli směrem k Semanínu a dále ke Svitavám. Nečekaně jsme našlapali přes 29 kilometrů.
Sotva jsme prošli českotřebovský park Javorka a vystoupali do výšin nad rozlehlé kolejiště nádraží, spustil se hustý déšť, který nás provázel téměř až k Semanínu. Tam jsme došli řádně promoklí, elánu nám to ale moc neubralo a po obhlídce areálu kostela sv. Bartoloměje s barokní zvonicí jsme pokračovali vstříc lesům Kozlovského hřbetu. Jak jsme se ale zabrali do cesty a pozvolna stoupali k hřebenové cestě, přešli jsme bez povšimnutí kolem staré důlní štoly s neustálým průvanem, schované ve vysoké mokré trávě. Když jsme dosáhli hřebenu, konečně přestalo pršet, hurá.
Lesem a cestou necestou, podél které se to nejen zelenalo kopřivami, ale také modralo borůvkami, jsme pokračovali až do Mendryky, kde jsme se zastavili u někdejšího loveckého zámečku, kam umístil děj své
Lucerny Alois Jirásek a kde je dnes charitní dům Dcer křesťanské lásky sv. Vincenta z Pauly. Ještě než jsme všichni došli k jeho bráně, už nás jedna ze zdejších sester zvala dále k nakouknutí. Během příjemné návštěvy jsme dostali přívěsek s Pannou Marií, která nad námi po zbytek cesty držela ochrannou ruku – a minimálně v sousedním Gajeru by tomu i nevěřící věřil, protože jsme potřebovali překonat frekventovanou silnici I/35 v místech, kde není žádný přechod, podchod nebo nadchod, jen žlutá turistická značka mířící za silnici k osadě Brlenka uprostřed lesů. Jediný řidič na nás zatroubil, do Brlenky jsme došli všichni a v pořádku a u zdejší kaple si dali krátkou polední pauzu.
Cesta před námi ale ještě byla dlouhá, což vlastně pořádně netušil nikdo, protože jsem detaily ostatním účastníkům raději dávkoval postupně. Nyní už jsme kráčeli po Javornickém hřebenu, vystoupali na Sněžník, jeden z jeho vrcholů, a když jsme po asfaltové cestě mířili k dalšímu vrchu Na Stráni, přes který vede evropské rozvodí – stýká se tu úmoří Severního a Černého moře, zavelel jsem opět ke změně směru cestou necestou vysokou trávou ze žluté značky na zelenou, neboť právě po ní běží jak rozvodí, tak česko-moravská hranice. A tu připomínají obnovené historické hraniční kameny i jejich repliky z nedávné doby. No hned měl ten pochod lesem i trochu vzdělávací charakter. Po hranici jsme došli až k taktéž nedávno obnovené soše Nejsvětější Trojice nad Ostrým Kamenem. Zrovna začalo mezi mraky vykukovat sluníčko.
Než jsme si ho ale mohli trochu více užít, museli jsme ještě absolvovat kus cesty lesem a přiblížit se po více než 20 našlapaných kilometrech Svitavám. Ještě zastávka u studánky Pod Strání a už jsme se konečně blížili cílovému městu. Po stezce nešlo přehlédnout dřevěnými zvířaty zdobené lavičky, ale nesedali jsme, nádraží ještě stále bylo daleko a nohy většiny z nás už toho měly dost, tak jsem ani jako někdejší Svitavák nezdržoval podrobnostmi k procházeným místům. Prošli jsme
dlouhé náměstí s podloubím, od hlavní silnice se podívali na stařičký kostel sv. Jiljí, který pamatuje počátky města, a utaháni jsme zdolali poslední stoupání dne – to k nádraží.
foto: Martin Višňa
Žádné komentáře:
Okomentovat