Výletníci si prošli Zábřeh i kus jeho okolí

Středobodem dalšího výletu, na kterém jsme ukázali kousek Hřebečska, se stal Zábřeh, železniční křižovatka a rodiště slavného eskymáckého náčelníka Jana Eskymo Welzla. Naše sedmnáctikilometrová trasa, na kterou se vydalo dvanáct turistů, vedla nejen městem, ale i dědinami v jeho blízkém okolí,  které se k Hřebečsku již nepočítaly. Zavítali jsme nad přehradu Nemilka, kus cesty absolvovali po tělese přeložené hlavní trati a rozhlédli se z čerstvě zpřístupněné vyhlídky nad městem na kopci Humenec. 

Byť nad výletem visel v předpovědích deštivý otazník, nakonec chvílemi i příjemně hřálo slunce a jediné kapky byly ty na našich čelech, když jsme k závěru stoupali od Moravské Sázavy do posledního kopce. V Zábřeze přitom bylo na státní svátek poměrně rušno, chystal se tu Food fest, takže celé náměstí i nádvoří zámku zaplnila spousta stánků, až jsme si v tom shonu nevšimli třeba pamětní desky upomínající na setkání Welzla s Járou Cimrmanem nebo tabuli upozorňující na správné skloňování jména města. Osobnost Welzla jsem ale připomněl, když jsme stoupali k zámku po chodníku, kudy se běhá recesistický Welzlův běh do zámecké brány – a to jsme také trochu přidali do kroku. A samozřejmě skupinovou fotku výletníků jsem pořídil u Welzlovy sochy na nádraží, stejně tak jsme si za odměnu před odjezdem domů dali pivo nesoucí jméno tohoto slavného rodáka. 

V centru města bylo tedy celkem rušno, kostel sv. Bartoloměje nebo dům Pod Podloubím, kde sídlí muzeum, jsme si prohlédli alespoň letmo zvenčí a kolem staré radnice, čekající léta na obnovu, jsme se vydali na trasu, která vedla kolem půvabného, nedávno zrekonstruovaného kostela sv. Barbory, a pak dále již po žluté značce Cesty nepokořených, která připomíná odbojáře z druhé světové války, ven z města. Z vrchu Klárinka jsme se prvně rozhlédli do kraje a pak jsme pokračovali kolem nemilské přehrady, která nám ale zůstala téměř celou cestu skrytá za stromy, až do Hněvkova. Tady jsme se zastavili nejen u kapliček, ale narazili jsme i na Bouzov a Karlštejn, tedy jejich modely v jedné ze zahrad. 

Následně jsme prošli pod železničním koridorem a po cyklostezce v původní trase kolejí jsme obešli kopec Hejnice až k parní lokomotivě v malém železničním skanzenu na okraji Lupěného. Mašinu jsme se pokusili roztlačit, ale nehnuli jsme s ní ani o centimetr. Pokračovali jsme tedy po svých, přičemž jsme z blízkosti Moravské Sázavy museli vystoupat vysoko nad její hladinu, abychom se dostali nad zábřežskou Skaličku. A už tady jsme si užili výhledů směrem k Šumperku a Jeseníkům, ale až teprve poté, co jsme opravdu letmo omrkli z ulice zdejší zámeček, jsme se vydali k nové vyhlídce na Humenci, otevřené jen před několika dny. Popravdě na plakátu k otevření vypadala vyšší, ve skutečnosti člověk vystoupá jen pár schodů nad terén, přičemž krásný výhled na okolí Zábřeha je už ze samotného kopce. Ale skluzavka z vyhlídky potěšila i některé turisty z naší skupiny. Pak už nám nezbývalo než sejít zpět k nádraží a bylo hotovo. 

Martin Višňa

foto: Martin Višňa