Viktor Felber, profesor techniky popravený nacisty

Pojmenování jedné z ulic lánského sídliště a především pak pamětní deska na domě č. 107/26 na spodním konci náměstí Míru připomínají, že se Svitavami je spojen osud význačného vysokoškolského pedagoga, profesora techniky a také člena protinacistického odboje Viktora Felbera, jehož život vyhasl během heydrichiády na popravišti v pražských Kobylisích. 

Ve Svitavách strávil Viktor Felber dětství. Narodil se 11. října 1880 do rodiny Josefy a Eduarda Felberových a ve městě ještě navštěvoval obecnou školu. Později byl ovšem jeho otec, železniční úředník, převelen do Prahy, rodina tedy přesídlila tam a reálku již Viktor Felber, kterému učení šlo, studoval v pražském Karlíně. Odmaturoval v roce 1898 a záhy nastoupil na studium strojního inženýrství na České vysoké škole technické, dnešním Českém vysokém učení technickém, ČVUT. Absolvoval s vyznamenáním. Po krátkém studijním pobytu v Paříži a praxi konstruktéra v karlínské strojírně firmy Breitfeld a Daněk (jeden z předchůdců ČKD) se v roce 1903 vrátil na pražskou techniku a započal svoji akademickou kariéru. 

Stal se asistentem u profesora Josefa Sasky na katedře technické mechaniky a teoretické nauky o strojích a jako vůbec první strojař na škole obhájil doktorát technických věd s dizertační prací věnovanou teorii a konstrukčnímu návrhu rotační pumpy. V roce 1908 habilitoval v oboru technické mechaniky a tři roky nato byl jmenován mimořádným, po vzniku Československa pak řádným profesorem tohoto oboru. V akademickém roce 1920/21 byl děkanem Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství a o deset let později rektorem ČVUT. 

Odborně se Viktor Felber věnoval zejména mechanice tuhých těles, hydraulice a termomechanice, k těmto směrům napsal řadu ceněných učebnic, jako Reálné základy všeobecné mechaniky, Mechanika bodu nebo Kinematika. Nebyl jen teoretik, ale i zkušený praktik, mimo jiné stál za několika patenty (např. odstředivý kompresor s kapalinou nebo spalovací a plynové turbíny) a patřil k odborníkům, kteří se snažili přiblížit lidem letectví, když se podílel na dvou dílech Leteckého průvodce. Podle pamětníků byla pro něj práce vášní, byl horlivý, zanícený a houževnatý, vynikající odborník a zdatný řečník. Zajímal se též o problémy studentů, zároveň však jako učitel na ně kladl určité požadavky, které se ne každému líbily, a nakonec vedly k tomu, že Felber požádal o předčasné penzionování a v roce 1935 z ČVUT odešel, byť tu ještě později učil jako soukromý docent. 

Dlužno dodat, že technická škola nebyla jediným Felberovým působištěm. Už od roku 1920 byl členem Masarykovy akademie práce, jejímž úkolem bylo organizovat technickou práci k obecnému prospěchu mladého státu, stal se mimořádným členem České akademie věd a umění, působil jako rozhodčí na Patentním soudu nebo jako externista spolupracoval s Vojenským leteckým ústavem studijním. A nezmínili jsme se dosud o soukromém životě, tedy dodejme, že už roku 1905 se oženil s Eugenií Matoušovou a měli spolu tři děti – Eugena (*1907), Julia (*1908) a Libuši (*1916).

Ve 30. letech se Viktor Felber stále více věnoval také filozofickým a sociálním tématům a stal se jednou z osobností tzv. etokratického hnutí, které tehdejší hospodářskou a společenskou krizi chápalo především jako krizi mravní. V roce 1935 publikoval Řád mravní a hospodářský, v němž se pokusil vyřešit problémy společnosti na základě vlastních zkušeností. Postupně se prohlubovala jeho skepse k oficiální politice státu a s okupací země nacisty se přiklonil k levici a začal se učit rusky a studovat marxistickou literaturu, kterou ho zásoboval syn Julius, člen sociální demokracie a jeden z vedoucích pracovníků pražské pobočky Škodových závodů. 

A byl to zřejmě právě syn Julius, kdo Viktora Felbera spojil s odbojem. V září 1941 se Felber stal členem Národního revolučního výboru inteligence, ve kterém se angažovala řada tehdejších osobností, jako například spisovatel Vladislav Vančura, novinář Julius Fučík nebo divadelní herečka Božena Půlpánová. Výbor měl koordinovat činnost inteligence v případě vystoupení proti okupantům, zároveň plánoval proměnu odvětví českého kulturního života a také zdravotnictví. Felber byl odpovědný za osvětu a přípravu poválečného systému vzdělávání, pro odboj také navazoval nové kontakty. 

Zlom nastal 11. května 1942, kdy gestapo uskutečnilo v Praze velkou razii na odbojáře. Viktor a Julius Felberovi byli zatčeni, Eugen zatčení unikl, který působil v zahraničí. Po krátkém věznění na Pankráci byl Viktor Felber odsouzen za poskytování úkrytu osobám nepřátelských říši a udržování spojení s nimi a 1. června byl společně se svým synem Juliem, Vladislavem Vančurou a dalšími pěti muži popraven na kobyliské střelnici. 

Na počest svého významného profesora uděluje ČVUT od roku 1964 Felberovu medaili, která je nejvyšším oceněním školy za pedagogickou a vědeckou činnost ve spojitosti s pražskou technikou. Jeho jméno také nese jedna z poslucháren strojní fakulty ČVUT na pražském Karlově náměstí, tamtéž je umístěna i pamětní deska. Další pražská připomínka je pak umístěna na vile v Hradešínské ulici na Vinohradech, kde Felberovi žili. Ve Svitavách byla pamětní deska na domě č. 107/26 na náměstí Míru odhalena v roce 1994.

Martin Višňa

foto: biography.hiu.cas.cz, M. Višňa 

s využitím: České vysoké učení technické v Praze 1938-1945, 

J. Pokorný – Dobro všem! Viktor Felber - etokrat, zmizele-elity.usd.cas.cz, biography.hiu.cas.cz, fronta.cz