S řekou Moravskou Sázavou a s hlavní tratí Olomouc – Praha byl spojen další z výletů Hřebečskem, jeho účastníci ovšem dopředu neznali přesnou trasu. Jen čas srazu a to, že výchozí místem na vlakové zastávce v Krasíkově naváže na předchozí Putování za Mariemi. Dvacetikilometrový výšlap střední částí Zábřežské vrchoviny byl nakonec sice místy náročný, ale jinak více než příjemný.
V osmnácti lidech jsme se nejprve vydali k ruinám augustiniánského kláštera Koruna Panny Marie na kraji Třebařova, který některým z účastníků již rozhodně nebyl neznámý. Od torza klášterního kostela jsme zamířili do nedaleké Koruny, která svým jménem na klášter odkazuje. Ve vsi zaujaly původní hřebečské čtyřboké statky, hrnky zdobený plaňkový plot kolem jednoho z nich, ale také třeba výhled ke Starému Městu a Moravské Třebové.
Následoval sestup do údolí Ospitského potoka, zvaného též jako Slovácké údolí, kde jsme se rozhodli, že nebudeme dále pokračovat po asfaltu, ale střihneme to lesem. Z údolí, kterým vede mezi četnými mokřady cyklotrasa, jsme tak začali ukrajovat z výškových metrů pod vrchol Nad Mlýnem. To se ukázalo jako nejnáročnější část trasy, protože lesní cesta se náhle prudce zvedala, a když jsme překonali i všechny popadané stromy přes ní, ztratila se. Zkrátka najednou nebyla. Takže jsme se museli proklestit tak nějak "za nosem" k další cestě, která už dokonce byla i na mapě. Nutno ovšem podotknout, že ti rychlejší z nás měli to štěstí a viděli v lese stádo muflonů...
Pak už cesta příjemně ubíhala a brzy jsme se mohli kochat výhledem po okolí z Kančího vrchu, který je ve střední části Zábřežské vrchoviny nejvyšší. A to už před námi byla Hynčina, kde jsme na schodech k obecnímu úřadu chvíli spočinuli a doplnili síly. Vstát se pak sice málokomu chtělo, ale netrvalo dlouho a všem došlo, že žádné stoupání už nás nečeká, naopak už budeme jen klesat – cílem výletu byl totiž Zábřeh, který se již tu a tam ukázal ve výhledu mezi stromy. Sestup se neobešel bez bláta a nějakých těch překážek, které lesáci umějí do cesty připravit, brzy jsme ale měli zhruba dvě stě metrů dolů do údolí Moravské Sázavy za sebou a stáli jsme na dohled Hněvkova, vesničky mezi železničními tunely.
A protože vlaky tu již nějaký ten pátek sviští po přeložce tratě, pokračovali jsme k Zábřehu po původním tělese dráhy, po němž vede k městu oblíbená cyklostezka. Ta využívá původních mostních pilířů i zářezů, nevšimnout si nelze dochovaného strážního domku a takřka povinnou zastávkou je, a i pro nás byl, malý železniční skanzen u Lupěného s parní lokomotivou z 50. let. Pak už jsme se nechali naučnou stezkou Údolím Moravské Sázavy po břehu řeky dovést až do zábřežského parku a k nádraží, kde jsme výlet ukončili zaslouženou orosenou odměnou z místního pivovaru Welzl.
text a foto: Martin Višňa
Žádné komentáře:
Okomentovat