Pouhých 34 let trvala životní pouť Huberta Unzeitiga, který
se rozhodl život zasvětit Bohu a pomoci druhým. Blahoslavený kněz původem
z Hradce nad Svitavou, známý především pod svým řeholním jménem Engelmar,
zahynul těsně před koncem druhé světové války v koncentračním táboře
v Dachau.
V Hradci, stranou od hlavní cesty, dodnes
také stojí nenápadný dům, kde se kněz narodil – má číslo 155. K oné
šťastné události došlo 1. března 1911. Hubert se narodil jako jedno z pěti
dětí, jediný chlapec, Caecilii a Johannu Unzeitigovým. V jeho třech letech otec
narukoval do války, ze které už se nevrátil, když zemřel na tyfus v ruském
zajetí – jaká hříčka osudu, že tato nemoc a válka hrály později roli i ve smrti
jeho syna. Hubert po základní škole nějakou dobu pracoval na statku jednoho
českého sedláka u Letovic, osvojil si při tom češtinu jako druhý jazyk vedle
rodné němčiny.
Hubertova cesta k víře měla kořeny ve zbožnosti rodičů.
Pokřtěn byl v hradeckém kostele, biřmován pak v roce 1921 ve
Svitavách. Později docházel k redemptoristům působících při „červeném“
kostelu v Lánech, tehdy dozrála jeho touha stát se knězem. V roce
1928 tak opustil rodný kraj a v německém Reimlingenu vstoupil do
Kongregace marianhillských misionářů, začíná studovat na řádovém gymnáziu a po
maturitě pokračuje noviciátem. Po přijetí do komunity přijímá řeholní jméno
Engelmar a pokračuje kněžskými studii ve Würzburgu. Na kněze byl vysvěcen 6.
srpna 1939, svoji první, primiční, mši sloužil 15. srpna ve svém rodišti.
Jako duchovní byl se začátkem roku povolán na výpomoc do
hornorakouského Riedeggu, později se stal správcem farnosti v Zadní Zvonkové
na Šumavě na dohled Lipenské přehrady (poznámka: Zadní Zvonková byla po druhé
světové válce v rámci pohraničního pásma zdemolována, zůstal jen kostel a
několik dalších staveb. Kostel nedávno prošel rekonstrukcí a působení Engelmara
Unzeitiga tu připomíná pamětní deska). A tady přišly problémy: mezi farníky totiž
bylo množství obdivovatelů ideí národního socialismu, které se však neslučovaly
s Kristovým učením – a otec Engelmar se svými názory na nacistický režim
netajil a také se veřejně zastával Židů. Za protiněmeckou činnost byl 21. dubna
1941 zatčen gestapem a po věznění a výsleších v Linci byl převezen do
koncentračního tábora Dachau. Jako číslo 26147 byl internován spolu
s dalšími duchovními z obsazených zemí do tzv. kněžského bloku.
V pekle koncentračního tábora otce Engelmara víra
neopustila, naopak sílila a byla mu oporou. Stejně jako on byl oporou
spoluvězňům, když v táborové šedi vynikal ochotou a láskou k druhým. Často
je citován úryvek z jeho dopisu sestře: „Láska násobí naše síly, díky ní
máme fantazii, jsme spokojení a svobodní. Kdyby jen lidé věděli, co má Bůh
připravené pro ty, kdo ho milují!“ Engelmar Unzeitig v táboře mimo jiné
sloužil a pomáhal týraným ruským zajatcům. Přeložil pro ně Malý katechismus,
dělil se s nimi o své příděly jídla. Spoluvězni mu začali říkat anděl
z Dachau.
Když koncem roku 1944 vypukla v táboře epidemie
skvrnitého tyfu, přihlásil se Engelmar Unzeitig jako dobrovolník
k ošetřování nemocných. Sám se při službě nakazil a 2. března 1945, den po
svých 34. narozeninách a necelé dva měsíce před osvobozením koncentračního
tábora, zemřel. Spoluvězňům se podařilo jeho tělo spálit v táborovém
krematoriu samostatně, mimo hromadné kremace, a ostatky se podařilo propašovat
z tábora. Od roku 1968 jsou uloženy v kostele Nejsvětějšího srdce Páně ve
Würzburgu, kde byl Engelmar Hubert Unzeitig vysvěcen na kněze.
Martin Višňa
s využitím webu farnosti Svitavv, engelmarunzeitig.de
a publikace Novéna s E. Unzeitigem, "andělem z Dachau"
foto: engelmarunzeitig.de, mapy.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat