neděle 12. dubna 2020

Jak se slavily Velikonoce na Hřebečsku?

V současnosti máme Velikonoce často spojené s pondělní pomlázkou, kdy chlapci a muži od rána šlehají mrskačkou upletenou z vrbových prutů děvčata a ženy, aby neuschly a byly mladé a krásné. Za odměnu dostanou koledníci malovaná vajíčka, sladkosti, drobné peníze a starší i něco ostřejšího na pití. Někde holky oplácejí klukům jejich dobrotu a chodí s mrskačkou odpoledne nebo je polévají vodou či voňavkou. Velikonoce se ovšem dříve neomezovaly jen na tento pondělní zvyk.

Velikonoce, německy Ostern, patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Připomínají ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vedle toho jsou Velikonoce spojeny s vítáním jara, přičemž související lidové zvyky navazují na dřívější pohanské tradice.

Velikonoční příběh Ježíše Krista je vyprávěn prostřednictvím pašijových her o utrpení Krista, které se předváděly v kostelích, často je nacvičovali učitelé se svými žáky. Pašije, latinsky passio – utrpení, je biblická evangelijní zpráva o umučení Krista. Pašije jsou často zprostředkovány v umění – v hudbě, v divadelních hrách, v sochařství a v malířství. Ve františkánském klášteře v Moravské Třebové se nachází cyklus barokních dřevěných soch označovaný jako Moravskotřebovské pašije. V jednotlivých sousoších byly rozpoznány scény Kristus na hoře Olivetské, Kristus před Kaifášem, Kristus korunovaný trním a Ecce homo.

Dochovaný cyklus vznikl v první polovině 18. století a byl pravděpodobně součástí většího celku. Původně byl umístěn ve farním kostele sv. Jiří v Kunčině, odkud byl přemístěn do Moravské Třebové, kde byl součástí křížové cesty. Křížová cesta vedla od děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie po mostě přes řeku Třebůvku až na Křížový vrch. Tuto křížovou cestu tvoří několik zastavení v podobě dřevořezeb pašijového cyklu v děkanském kostele a vnějších nikách presbytáře děkanského kostela, několik skupin soch, čtyři kaple a vrcholové sousoší Kalvárie. Samotný Křížový vrch představuje významné duchovní místo, které již v dřívějších dobách lákalo k návštěvě Třebovany, ale i poutníky z dalekého okolí. Hojně navštěvováno bývalo právě v pašijový týden.

Velikonoce jsou svátek pohyblivý. Termín se odvozuje od první neděle po prvním jarním úplňku po rovnodennosti, to znamená v období března nebo dubna. Právě v neděli mělo dojít k Ježíšovu zmrtvýchvstání. Tato událost představuje v křesťanském pojetí nejdůležitější událost a označuje se jako Velikonoce. Je to slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), ke kterému mělo dojít třetího dne po jeho ukřižování. V širším smyslu chápeme Velikonocemi i triduum (třídení), které představují Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Vrcholem je velikonoční vigilie, noc z Bílé soboty na Neděli zmrtvýchvstání.

V nejširším smyslu se Velikonocemi myslí celá doba velikonoční, to jest padesátidenní období od Neděle zmrtvýchvstání do letnic (seslání Ducha svatého, svatodušní svátky). Období čtyřicetidenního předvelikonočního půstu začíná Popeleční středou, skončil masopust. Šest neděl se do půstu nepočítá. Předvelikonoční půst končí Pašijovým týdnem (Svatý týden), který začíná Květnou nedělí a končí Božím hodem velikonočním.

Šestá neděle postní, Květná neděle. Kristus přijel do Jeruzaléma, lidé ho vítali palmovými listy. Kvůli nedostatku palem si lidé tuto událost připomínali jívou. V tento den kněží světili kočičky (kvetoucí vrba jíva). Na ochranu proti bolesti v krku se polykaly tři posvěcené kočičky. Aby chránily před úderem blesku, ohněm a nemocemi, zastrkávaly se kočičky za obrazy. Za stejným účelem se velké kříže schovávaly pod strop, do včelínů, stodol a stájí. Pro ochranu zemřelých se kočičky zapichovaly na hroby. V Kunčině se vrbové větvičky splétaly do věnečku.

Na Květnou neděli se udržoval zvyk obchůzky děvčat s ozdobeným stromkem – májkem (Maisingen). Dívky chodily dům od domu po vesnici a zpívaly májové písně, zpěvem zdravily jaro a prosily o výslužku. Dostávaly koláče, ovoce nebo také peníze. Po první světové válce tradice téměř zanikla. V Gruně se ji pokusil obnovit ve 30. letech 20. století učitel Karl Ledel. V Třebařově chodily dívky s jedličkou s větvemi zdviženými vzhůru. Stromek ozdobily skořápkami z vajíček, stuhami, svatými obrázky a věnečky ze slámy.

V noci před Květnou nedělí se dodržoval zvyk zatloukání kolíků (Pfoch-schogń). Chlapci tímto způsobem vyznávali dívkám svoji lásku. Hoch zatloukl dřevěný kolík do země před okny své milé. Dívka se jej snažila uříznout těsně u země při úsvitu, aby ji nikdo nespatřil. Pro dívku představoval kolík před okny poctu. Kdyby jí tato pocta nebyla prokázána, mohla by se urazit.

Na zvyk zatloukání kolíků vzpomíná pan Albin Richter z Kunčiny: „Vybaveni jedním nebo dvěma velkými kladivy (nazývanými u nás Päadl) jsme za zpěvu nebo někdy v doprovodu tahací harmoniky, na kterou hrál Franz Drelitschek, šli před domy našich dívek. Tam jsme všichni ztichli a ve spěchu zatloukli kolíky do země. Podle starého zvyku měl ctitel své milované přivázat ke kolíku malý velikonoční dárek. V některých oblastech bylo ještě běžné přivazovat ke kolíku láhev sladkého likéru (velikonoční pálenky) nebo košík s barevnými, pestře malovanými vajíčky, velikonočními beránky a jinými sladkostmi. Nevzpomínám si, že by někdy z našich kluků toto dělal. Dívky musely zatlučené kolíky odstranit, což bylo často možné pouze za pomoci bratra nebo jiných pomocníků. Kolík musel být často odříznut, protože byl zatlučen do země příliš hluboko.“

Sladký likér přidělávali ke kolíku chlapci ve Vendolí. Pokud si dívka ruchu venku všimla, pozvala nápadníka do domu a pohostila jej slaninou a vajíčky.

Modré pondělí a Žluté úterý patřily ve všech domácnostech důkladnému úklidu.

Škaredá středa, říká se jí i sazometná. Je posledním dnem velikého úklidu. Den, kdy se prý Jidáš mračil na Ježíše. A ten den udal jeho „místo pobytu“ římským úřadům, a tak jej za třicet stříbrných zradil. V tento den se lidé nemají mračit, aby se nemračili po všechny středy v roce. Švadleny v tento den nemají šít, aby se jim nezkřivily prsty.

Zelený čtvrtek. Ježíš se při večeři rozloučil s apoštoly, nakázal jim, co mají dělat po jeho odchodu. Poté se odebrali do Getsemanské zahrady, kde se Ježíš modlil a apoštolové spali. Vojáci pak Ježíše přišli zatknout.

Časně ráno před východem slunce si lidé chodili umývat obličej i nohy k potoku, aby tak upevnili svoje zdraví. Voda prospívala i dívkám, aby byly stále mladé a krásné. Jak vzpomíná Albin Richter z Kunčiny, někdy se spokojili i s čerstvou rosou v zahradě.

Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty chlapci chodili po vesnicích s hrkačkami a řehtačkami. Nahrazovali jimi zvuk zvonů, které na znamení smutku nad utrpením Ježíše, nezvoní, jak se říká, odletěly do Říma. Za svou službu dostávali chlapci perník, preclíky, vejce a také peníze. V Moravské Chrastové chodívali hrkat kluci z českých rodin samostatně i ve více skupinách. O peníze se pak podělili. Říkali si o ně koledou: „Hrkali jsme, klepali jsme, všechno se nám polámalo, prosíme o pár krejcarů.“ Pekly se jidáše, smotané těstové pruhy, které připomínají provaz, na kterém se Jidáš oběsil, když ho tížilo svědomí ze zrady Ježíše.

Velký pátek je dnem nejhlubšího smutku. Ježíš byl ukřižován. V kostelích se předváděly pašijové hry. „Na Velký pátek jsme navštívili Svatý hrob, kde jsme jako ministranti střídavě poklekli a dobrovolní hasiči drželi čestnou stráž,“ vzpomíná Albin Richter z Kunčiny. Podle lidové víry se otevírají v tento den hory a vydávají své poklady. Se zemí se nesmělo vůbec hýbat. Nedělaly se proto žádné práce na poli, ani v sadu.

Bílá sobota. Ježíš leží v hrobu mrtvý. Během velké večerní pobožnosti zmrtvýchvstání se světí oheň rozdělaný před kostelem z polínek, která lidé přinesli z domu. Lidově se tomuto obřadu říká pálení Jidáše. Svěceným ohněm se zapaluje paškál, obřadní svíce. Oharky z ohně si lidé odnášeli domů a vyráběli z nich kříže. Ty pak zapichovali do polí pro dobrou úrodu. Popel se sypal na louky, aby vyrostla pěkná tráva.

„Na Bílou sobotu se šlo v pozdní odpoledne ke zmrtvýchvstání, které bylo oslavováno v kostele. Většina se snažila vzít si na sebe v den vzkříšení něco nového. Tak byly předváděny nové obleky, nové šaty nebo nové boty. Z tohoto pohledu to byla tehdy malá módní přehlídka všeho druhu. Když pak po zmrtvýchvstání začal hrát flašinet, začali jsme se pohupat a dokola tančit.“ (Albin Richter)

Velikonoční neděle, Boží hod velikonoční. Den zmrtvýchvstání Krista a konec půstu. Ráno nosili lidé do kostela vybrané pokrmy – mazance, malovaná vajíčka, chléb, beránky, uzené maso, česnek sůl i víno. Pokrmy posvětil kněz před oltářem. Posvěcené pokrmy pak rodina doma obřadně jedla. Kousek dostalo i zvířectvo. Nejrozšířenějším obřadním pokrmem byly jidáše a mazance. K tradičním velikonočním jídlům patřil i beránek, nejprve jako masitý pokrm, později pečený ve formě z kynutého nebo třeného těsta. Část posvěcených pokrmů se donášela i na pole, do zahrady a studny, aby byla úroda a dostatek vody.

K ochraně před krupobitím a jiným rozmarům počasí se na Velikonoční neděli při zvonění poledne zapichovaly do osetého pole křížky vyrobené na Bílou sobotu spolu se svěcenými kočičkami. Na Velikonoční neděli se udržoval zvyk zastrkávání křížků (Kreuzelstecken). Po obědě vycházel hospodář se svou rodinou a čeledí na svá pole, do každého rohu zastrčil tři křížky a tři pruty kočiček a pokropil je svěcenou vodou. Němečtí obyvatelé Kunčiny vzpomínají: „Po obědě se vzaly vrbové větvičky posvěcené v kostele na Květnou neděli na pole. A na každý kousek pole se dala větvička a křížek. Do odpoledního požehnání ve dvě hodiny musel být člověk zase zpět, což vyžadovalo za daných podmínek dobrý sportovní výkon.“

O Velikonoční neděli se ze zvyku hledělo ke slunci, podle staré představy prý z radosti nad vzkříšením Krista třikrát poskočí. Někde darovaly dívky svým chlapcům červené hedvábné kapesníčky a malovaná vajíčka s průpovídkami.

Velikonoční pondělí. Chlapci a muži chodili na šmekústr (mrskut), obcházeli s pomlázkou vesnici a šlehali děvčata. Pomlázku si upletli několik týdnů předem z červených a žlutých vrbových prutů, pošlehání dívek mělo zajistit omlazení. Jako odměnu pak dostali ozdobená vajíčka, pečivo i drobné peníze. Od své milé dívky dostávali hoši vajíčka zdobená vyškrabovanými obrázky a krátkými nápisy. Obrázky a texty vyjadřovaly citový vztah, který dívka chovala k chlapci. City k chlapci prozrazovala i barevná pentlička, kterou dívka přivazovala chlapci na pomlázku. Červená znamenala, že dívka má chlapce ráda, modrá vyjadřovala naději, zelená, že je chlapec dobrý kamarád. Žlutá pak znamenala, ať příště chlapec raději nechodí. Odpoledne dívky většinou polévaly chlapce studenou vodou, což mělo stejný účinek jako pomlázka – předat sílu, pomladit.

Jak vzpomíná Albin Richter: „ ... naše pruty na šmekústr (Schmeckoster) byly již dávno upleteny a využity na Velikonoční pondělí. Přišli koledníci. Některé děti chodily dům od domu, ale neodvážily se vůbec tolik švihnout, odříkaly svoji koledu a dostaly do košíčku nabarvená velikonoční vajíčka, pečivo nebo peníze. Častokrát na ulici došlo také ke správné šarvátce (Schlagabtausch) mezi kluky a děvčaty.“

Děti recitovaly různé básničky a koledy. V Mladějově chlapci odříkávali následující: „Radostné velikonoce slavíme, na pomlázku přicházíme, o vajíčko prosíme, pětník k němu vzít si smíme.“ V Moravské Třebové pak hoši volali na dívky: „Děvče, děvče, vyšlehat se nech, aby tě nekousalo tolik blech, za groš a za kořalku zbavíme tě všech.“

Pomlázkou se šlehaly všechny ženy a zejména děvčata. Platila stará pravda, že děvče, které nebude vyšlehané, snadno ztratí svoji krásu, nebude bráno k tanci a nevdá se. Ke ctnostem děvčete patřilo, že ani při sebebolestivějším šlehání nezapláče. Koledníci děvčatům kromě vyšlehání dávali kořalku a jako odměnu dostávali velikonoční vajíčka nebo pečivo. Sladká kořalka (Osterschnaps) byla nalívána do skleněných malovaných lahví, častokrát schovaných ze starší doby.

V tento den také hráli kluci mezi sebou nebo proti holkám různé hry s vajíčky. Například sekání do vajec, kdy hráč drží vejce mezi prsty a protihráč se mincí vejce zasáhnout. Když zůstane mince trčet ve vajíčku, získá vajíčko. Po první světové válce se pak rozšířil zvyk o velikonočním zajíčkovi, který schoval na zahradě čokoládová vajíčka, které měly děti najít.

Kraslice měla kultovní smysl. Od pohanských dob byla symbolem nového života, návratu jara. Skořápka představovala pocit bezpečí. Její smysl spočíval ve snědení. V okolí Kunčiny se vajíčka barvila zeleným mladým žitem nazeleno, vařenými slupkami cibule nažluto až nahnědo, papírem z cikorky načerveno. Někdy se vajíčka polepovala i slámou. Často se na vajíčkách objevovaly různé průpovídky, například: „Karafiáty, tulipány, růže, až uvadnou, nikdo jim nepomůže. Ocel a železo se láme, naši lásku dál pevnou máme.“

Velikonoce byly také spojeny se zahájením prvních zemědělských prací, setbou či vyháněním dobytka na pastvu. Oblíbené byly na Hřebečsku velikonoční jízdy, nazývané jízdy po osení (Saatreiten). Chlapci a muži osedlali koně, od pana faráře obdrželi kříž, se kterým objeli všechna pole a vrátili se zpět do obce. Jízda byla ukončena slavnostní mší, na kterou večer navázala tancovačka. Nejstarší zprávy o udržování tohoto zvyku máme z první poloviny 20. století. Velikonoční jízdy se pořádaly například v Boršově, Dětřichově, Radiměři, Lačnově nebo v Gruně.

text: Martin Protivánek
foto: pixabay.com, M. Višňa
s využitím: Gedenkbuch Kunzendorf, V. Novák – zvyky a obyčeje na Hřebečsku, 
Vlastivěda moravská: Moravskotřebovsko Svitavsko,
M. Borkovcová, I. Kuncová – Hřebečské zvykosloví, 
V. Říhová a P. Nisler v Moravskotřebovských vlastivědných listech,
pastorace.cz, velikonoce.vira.cz, wikipedie

Žádné komentáře:

Okomentovat