Otto Wolf napsal deník ze života v úkrytu

Zbýval jen necelý měsíc do příchodu osvoboditelů, když do Zákřova poblíž Tršic na Olomoucku vtrhl kozácký oddíl ve službách německé tajné policie s cílem najít partyzány působící v okolí a pozatýkat místní, kteří je nějak podporují. Při zátahu byli zatčeni všichni muži do 50 let, včetně tehdy sedmnáctiletého Otto Wolfa, který se svými rodiči a sestrou žil od léta 1942 v úkrytu. Konce války a svých osmnáctých narozenin se židovský chlapec, přezdívaný někdy jako hanácká obdoba Anny Frankové, nedožil.

Otto Wolf se narodil 5. června 1927 v Mohelnici v rodině Růženy a Bertholda Wolfových. Byl nejmladší ze tří dětí: bratr Kurt se narodil už v roce 1915, sestra Felicitas, oslovovaná též Lici, v roce 1920. Do převážně německé Mohelnice se Wolfovi přistěhovali z Lipníku nad Bečvou, odkud pocházela matka Růžena, ve dvacátých letech a vždy se tu hrdě hlásili k české menšině, děti chodily do české školy a navštěvovaly místní Sokol. V roce 1933 se rodina přestěhovala do Olomouce, Felicitas tu pracovala v módním salonu, Kurt po maturitě na litovelském gymnáziu začal studovat medicínu na Masarykově univerzitě v Brně.

Jenže politická a společenská atmosféra v republice houstla, a když s nacistickou okupací hořela olomoucká synagoga, rozhodli se Wolfovi odstěhovat do nedalekých Tršic, kde by jako Židé nebyli tolik na očích a měli klidnější život, navíc otec Berthold tu měl známé, dříve tu pracoval jako účetní. Kurt si vybral jinou cestu: přes Polsko uprchl do Sovětského svazu, kde se později stal členem československé zahraniční armády. Domů se ale již nevrátil, padl v bitvě u Sokolova, což se Wolfovi dozvěděli až po osvobození, shodou okolností ve stejný den, kdy dostali informaci i o smrti mladšího syna.

Po přestěhování do Tršic měli Wolfovi život opravdu klidnější, než by měli v převážně německé Olomouci, avšak jen do června 1942, kdy byli povoláni do transportu do Terezína. Tehdy se sbalili a nechali se odvézt do Olomouce, kde bylo shromaždiště v dnešní základní škole v Hálkově ulici. Na kraji města ale z vozu vystoupili s tím, že ještě navštíví své známé a lékaře – ve skutečnosti se tajně vrátili pěšky do Tršic, do předem připraveného úkrytu v lese za vesnicí. A právě v tento den začal Otto psát svůj deník, do nějž zaznamenával strasti života v úkrytu, mimo jiné psal o špatných podmínkách, potížích se sháněním jídla a především o neustávajícím strachu z prozrazení a dopadení, nechyběly ale ani zprávy z válečného dění. Při psaní myslel na to, aby neprozradil ty, kteří jim pomáhali, hrozila jim poprava. I když neuváděl pravá jména, jsou známa.

Prvním "opatrovníkem" Wolfových byl zahradník Jaroslav Zdařil. Nosil jim jídlo, petrolej, líh a cigarety, občas zprostředkoval i poštovní spojení s příbuznými, přes zimu bydleli Wolfovi u něj v zahradní boudě na dohled svého původního bydliště. V dubnu 1944 se ale Wolfovi po neshodách tajně přestěhovali na půdu ke Zbořilovým, taktéž v Tršicích, zde jim pomáhala i paní Tichá. A na oplátku členové ukrývané rodiny pomáhali s domácími pracemi svým ochráncům. Když ale na Zbořilovy dopadl strach z prozrazení, odstěhovali se Wolfovi zjara 1945 do Zákřova, kde mohli bydlet ve výměnku či na půdě u Oherových. O tom, že se tu ukrývá čtyřčlenná židovská rodina, vědělo v Tršicích i Zákřově více lidí, včetně místního četníka, nikdo je však neprozradil.

Byť byl už konec války za rohem a o porážce Němců nebylo pochyb, ti se nevzdávali a s využitím kozáckých oddílů potlačovali partyzánskou činnost v kraji. Pod záminkou, že místní podporují partyzány, byl 18. dubna ve večerních hodinách přepaden Zákřov. Kozáci řízení gestapem v osadě rabovali a zatýkali, zapálili dům v sousedství Oherových. Wolfovi uznali, že úkryt na půdě již pro ně není bezpečný, a tak se nenápadně přidali mezi místní a pomáhali s hašením domu. Při legitimaci přítomných byl vedle jiných zadržen pan Ohera i Otto Wolf. 

Třiadvacet mužů do 50 let komando odvezlo do blízkého Velkého Újezda, kde byli mučeni a vyslýcháni. Čtyři muži z Tršic byli nakonec ještě propuštěni. Zbylých devatenáct, včetně sedmnáctiletého Žida Otty Wolfa, který ani přes kruté zacházení neprozradil svoji rodinu, její hostitele ani nikoho a nic dalšího, gestapo nechalo převézt k nedaleké osadě Kyjanice cestou na Potštát, kde je zastřelili a bezvládná těla spálili v dřevěné boudě. Informace o této tragédii se dostaly na povrch krátce po osvobození, 12. května, dva dny nato se konalo rozloučení s umučenými. U bývalých Kyjanic i v Zákřově byly později odhaleny památníky připomínající tuto událost a jména jejích obětí.

O tom, jak rodina Wolfových prožívala poslední týdny války, se dozvídáme z pera Ottovy sestry Felicitas. Otto napsal poslední zápis 13. dubna, pak několik dní zápisy chybějí a 17. dubna se psaní deníku ujímá právě Felicitas. Po osvobození se Wolfovi nastěhovali zpět do Olomouce a i přes ztrátu obou synů, respektive bratra se snažili žít normální život. Matka Růžena ovšem ztrátu dětí nesla těžce a zemřela v roce 1952. Otec Berthold působil jako kantor v olomoucké židovské obci a mimo jiné se snažil o vydání Ottova deníku jako dokumentu nejen o tříletém ukrývání, ale především o hrdinství obyčejných lidí. Do jeho smrti v roce 1962 se to ovšem kvůli politické atmosféře nepodařilo. Deník pak opatrovala sestra Felicitas, která měla v Olomouci krátce, do znárodnění, módní salon, a v roce 1968 se svým manželem Ottou Grätzerem, synem dřívějšího majitele mohelnické továrny na přesné nástroje, a dětmi emigrovali na Floridu, kde se Felicitas věnovala své oblíbené módě. Ottův deník putoval do USA s ní.

V Československu se tak na deník zapomnělo, ovšem v osmdesátých letech byl v pozůstalosti druhé manželky Bertholda Wolfa objeven nedokončený opis deníku. Historik Miroslav Kárný a germanista Ludvík Václavek z olomoucké Univerzity Palackého pak rozjeli téměř detektivní práci, až zjistili, že celý deník existuje a že ho má právě Ottova sestra Felicitas v USA. Ta se poskytla fotokopii bratrova deníku k veřejnému uplatnění, přesto ale k první vydání deníku Otty Wolfa došlo až v roce 1997. Mezitím Felicitas věnovala opatrovaný originální rukopis do sbírek United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Felicitas zemřela v roce 2006.

Příběh Otty Wolfa a jeho rodiny později upoutal skupinu amerických studentů tak, že v roce 2008 navštívili Tršice a Zákřov a nakonec se rozhodli uspořádat sbírku na památník, který by byl umístěn v místě lesního úkrytu Wolfových. Odhalen byl v roce 2012. Následujícího roku pak byl přímo v centru Tršic odhalen památník místním obětem holokaustu a šesti osobám, které obdržely titul Spravedlivý mezi národy za pomoc Wolfovým a v dubnu 2014 Tršice, Zákřov a také místo lesního úkrytu spojila naučná stezka s pěti zastaveními.

Ani v Mohelnici nejsou Wolfovi zapomenuti. Na Ottově rodném domě v Nádražní ulici naproti kostelíku sv. Stanislava je umístěna pamětní deska, která připomíná Ottovo narození a tragickou smrt i to, že tu žil jeho bratr, hrdina od Sokolova Kurt Wolf – se slovy Padli, abychom my žili.

Martin Višňa

foto: úvodní ushmm.org, další MV

s využitím: holocaust.cz, ukázky z deníku OW, idnes.cz, kehila-olomouc.cz, 

Internetová encyklopedie města Brna, vets.cz