Je poněkud paradoxní, že se o J. M. Marků neučí ve školním dějepise spolu se jmény, jako jsou Tycho Brahe, Giordano Bruno, zmíněný Galileo Galilei nebo Isaac Newton, a že se o jeho zásluhách na rozvoji nejen přírodních věd zájemce více dozví, až když se začne pídit po tom, čí jméno vlastně nese hlavní lanškrounské náměstí a gymnázium na něm sídlící. Stručnou indicii dává památník před školou, na němž stojí: „Významný český fyzik, matematik, astronom, lékař a filozof, rektor Karlovy univerzity v Praze“.
Ještě před Newtonem se přitom J. M. Marků věnoval problematice lomu a rozpadu světla, stojí za teorií o srážkách těles, věnoval se určování zeměpisné délky, jeho sepsané poznatky jsou považovány za první fyzikální monografie u nás. Velkou roli v jeho práci hrála také zdravotnická témata, například měření pulsu pacientům za pomoci kyvadla, zabýval se ale též epilepsií. Marků nechybí mezi 72 význačnými osobnostmi české historie, jejichž jména se skví na fasádě Národního muzea v Praze, jeho jméno nese Spektroskopická společnost i kráter na odvrácené straně Měsíce.
 |
| Dnešní podoba místa, kde stával rodný dům J. M. Marků |
Z Lanškrouna se rodina přestěhovala do Litomyšle, kde se otec J. M. Marků stal purkrabím u Pernštejnů. Roku 1601 zakoupili dům na náměstí č. 70, který v současnosti poznáte podle dvou pískovcových postav v průčelí a supermarketu v přízemí. V Litomyšli J. M. Marků prožil další kus svého dětství a navštěvoval českou městskou školu, avšak školní vyučování ho kvůli zdravotním obtížím, především zrakovým a dýchacím, namáhalo. Oporou mu byla zejména matka Dorota, která se ho snažila léčit přírodními prostředky – a podle některých autorů, kteří o J. M. Marků psali, ho tím mohla ovlivnit v pozdějším rozhodování o budoucí profesi.
 |
| Pamětní deska v místě rodného domu |
Jindřichova Hradce, kde J. M. Marků vystudoval jezuitské gymnázium. Tamní učitelé ho poté doporučili ke studiu filozofie na univerzitě v Olomouci, taktéž jezuitské. Jako magistr filozofie promoval v roce 1616. Ve vzdělávání následně pokračoval na pražské univerzitě, a sice za podpory hraběte Zdeňka Lobkovice, manžela Polyxeny z Pernštejna, neboť jeho otec v roce 1621 zemřel. Studium lékařství završil J. M. Marků v roce 1625 disertační prací o epilepsii, nervové mrtvici a ochrnutí (někde se uvádí o temperamentu), po promoci se stal mimořádným profesorem fakulty, později profesorem řádným, a také nejvyšším fyzikem/lékařem Království českého. Lékařskou fakultu v pozdější době několik let vedl jako děkan a v roce 1662 dokonce zastával funkci rektora pražské univerzity, přičemž se již dříve účastnil jednání ve sporu mezi teologickou-jezuitskou a světskou částí školy.
Jako lékař J. M. Marků odmítal tehdy obvyklé praktiky, jako pouštění žilou nebo podávání často toxických léčiv. Úspěch jeho lékařské praxe naopak tkvěl v důrazu na prevenci onemocnění a zdravý způsob života, posilování imunity i psychiky pacienta, pokud již člověk onemocněl, po odeznění akutní fáze onemocnění doporučoval důsledný odpočinek a pozvolný návrat do všednodenních starostí. Využíval tehdy nových poznatků, objevů, teorií a metod, ve vlastní lékárně připravoval léky rostlinného původu. Sám se také nad řadou problémů zamýšlel a zkoumal je, například výše zmíněný krevní oběh nebo epilepsii, kterou bral jako onemocnění těla, nikoliv jako posedlost ďáblem. Kromě toho se zabýval i rozmnožováním a dědičností a přenosem duše z rodičů na potomky.
V roce 1647 se J. M. Marků stal osobním lékařem císaře Ferdinanda III., později také jeho následovníka Leopolda I. To už byl lanškrounský rodák šlechticem – za své zásluhy při obraně Prahy během švédského obléhaní, kdy pečoval o raněné, se nejprve stal císařským radou a v roce 1654 byl povýšen do šlechtického stavu, přičemž jako vladyka přijal za jméno přídomek z Kronlandu, odkazující na jeho rodiště. Kronlandští ovšem dále v historii zanechali jen krátkou stopu. Ač měl J. M. Marků se svou ženou, kterou si vzal kolem roku 1630, pět dětí, žádný ze tří synů neměl mužské potomky. Prvorozený syn Jan Jiří nicméně šel ve stopách svého otce, který mimo jiné vyléčil Bohuslava Balbína, jezuitského kněze, historika, literáta a zastánce češtiny, kterého postihly černé neštovice. Tehdy tato nemoc často znamenala smrt, J. M. Marků však Balbína uzdravil a ten pak jeho lékařské umění vyzdvihl ve svém díle.
J. M. Marků se nicméně nezapsal do historie české vědy jen jako významný lékař. Věnoval se matematice, geometrii, fyzice, chemii, také filozofii, k tomu ovládal několikero jazyků, mimo jiné se uvádí i španělština nebo hebrejština, udržoval kontakty s vědci v západní Evropě a měl obdivuhodnou knihovnu. Ze svého pražského domu č. 12 v dnešní Melantrichově ulici, v jehož průčelí je osazena poněkud děsivě působící pamětní deska, také vzhlížel k nebi a k vesmíru, pozoroval Jupiter a jeho měsíce kvůli zjišťování zeměpisné délky.
Jeho nejvýznamnějším tématem se však stala duha, jejíž tajemství rozkryl ve spisu vydaném roku 1648 s názvem Thaumantias. Liber de arcu coelesti deque colorum apparentium natura, ortu et causis (Thaumantias. O duze nebeské a o povaze, původu a příčinách jejích zjevných barev). J. M. Marků se pokoušel vysvětlit barvy duhy coby nejpodivuhodnějšího jevu na nebi, zabýval se lomem světelných paprsků na rozhraní vody a vzduchu a experimentoval s rozkladem slunečního světla na jeho barevné složky pomocí skleněného hranolu. Mimo jiné zjistil, že s jednotlivými barevnými paprsky souvisejí různé úhly lomu světla na hranolu, tzv. disperzi světla popsal dříve než Isaac Newton.
Další významnou prací je De proportione motus (O úměrnosti pohybu), která je souhrnem jeho poznatků z mechaniky – a v níž se v řadě věcí shodoval s poznatky Galileo Galileia, s jehož rukopisem měl možnost se při cestě do Itálie seznámit. Ve své práci J. M. Marků mimo jiné rozpracoval výše zmíněnou teorii srážek těles, kdy rozlišoval srážky pružné, nepružné a také křehké. Experimentoval mimo jiné s kulečníkem a na základě pozorování formuloval osm vět, v nichž například praví, že narazí-li koule na stejně velkou nehybnou koulí, odrazí ji a zastaví se. Pokud však narazí větší kole na menší nehybnou, odrazí ji a pokračuje v pohybu. Dvě stejné koule v pohybu se při nárazu zase od sebe odrazí… Není třeba vyjmenovávat všech osm zjištění, za zmínku ale jistě stojí, že poznatky se J. M. Marků snažil přenést i do medicíny a tématu deformace kostí po nárazu.
S přibývajícím věkem a zdravotními problémy se lanškrounský rodák stále více stranil veřejného života, zakoupil v dnešní pražské Michli starý mlýn, kde mu společnost dělaly především knihy a vědecké studie. Ke konci roku 1666, kdy oslepl a celkově se jeho zdravotní stav zhoršil, sepsal závěť, v níž rozdělil svůj majetek mezi své děti a vyjádřil přání být pohřben po boku své manželky v Betlémské kapli nebo v kostele sv. Salvátora v Klementinu. V té době mu londýnská Royal Society chtěla nabídnout své členství, na to však podle některých zdrojů již nedošlo (byť některá literatura uvádí, že členem této učené společnosti byl). Jan Marek Marků zemřel 10. dubna 1667 v Praze na mozkovou mrtvici ve věku 72 let. V tom, kde učenec našel místo posledního odpočinku, není zcela jasno. Tradičně se uvádí zmíněný kostel sv. Salvátora, ovšem při otevření krypty v roce 1967 jeho ostatky nebyly nalezeny. Některé zdroje poukazují na kostel sv. Klimenta, ani tam ale ostatky nebyly nalezeny. Kostel však prošel v 18. století a ostatky mohly být přeneseny na jiné místo, možná na olšanský hřbitov.
Zatímco místo posledního odpočinku J. M. Marků tak zůstává neznámé, jisté je, že v odborných kruzích našla po dlouhé době jeho osobnost a vědecká práce uznání. V časopise Světozor se například ve vzpomínce u příležitosti 300. výročí jeho narození píše, že J. M. Marků byl podivuhodný muž, jehož spisy zasluhují, aby se v nich pilně bádalo se zřetelem k dějinám fysiky, a také že pro tehdejší odbornou obec zůstane vynikajícím zástupcem exaktních věd v nanejvýš trudných dobách, když osvěcoval trosky pobělohorské vědeckým duchem svým zářivým ve tmách způsobených třicetiletou válkou.
O století později pak lanškrounské zastupitelstvo společně s Univerzitou Karlovou, Jednotou českých matematiků a fyziků a Spektroskopickou společní J. M. Marci uspořádalo sympozium o životě a díle tohoto učence, byla také otevřena výstava v městském muzeu a odhalen pomník, bylo přejmenováno hlavní lanškrounské náměstí. Spektroskopická společnost už od roku 1977 uděluje významným osobnostem Medaili J. M. Marci z Kronlandu, jméno lanškrounského rodáka považovaného za zakladatele spektroskopie přijala v roce 1993 i do svého názvu. Už v roce 1970 se přitom J. M. Marků „dotkl hvězd“, když byl na kongresu Mezinárodní astronomické unie po něm – Marci – pojmenován kráter o průměru 25 km na odvrácené straně Měsíce.
Jako lékař J. M. Marků odmítal tehdy obvyklé praktiky, jako pouštění žilou nebo podávání často toxických léčiv. Úspěch jeho lékařské praxe naopak tkvěl v důrazu na prevenci onemocnění a zdravý způsob života, posilování imunity i psychiky pacienta, pokud již člověk onemocněl, po odeznění akutní fáze onemocnění doporučoval důsledný odpočinek a pozvolný návrat do všednodenních starostí. Využíval tehdy nových poznatků, objevů, teorií a metod, ve vlastní lékárně připravoval léky rostlinného původu. Sám se také nad řadou problémů zamýšlel a zkoumal je, například výše zmíněný krevní oběh nebo epilepsii, kterou bral jako onemocnění těla, nikoliv jako posedlost ďáblem. Kromě toho se zabýval i rozmnožováním a dědičností a přenosem duše z rodičů na potomky.
 |
| Zde stával dům J. M. Marků v Litomyšli |
J. M. Marků se nicméně nezapsal do historie české vědy jen jako významný lékař. Věnoval se matematice, geometrii, fyzice, chemii, také filozofii, k tomu ovládal několikero jazyků, mimo jiné se uvádí i španělština nebo hebrejština, udržoval kontakty s vědci v západní Evropě a měl obdivuhodnou knihovnu. Ze svého pražského domu č. 12 v dnešní Melantrichově ulici, v jehož průčelí je osazena poněkud děsivě působící pamětní deska, také vzhlížel k nebi a k vesmíru, pozoroval Jupiter a jeho měsíce kvůli zjišťování zeměpisné délky.
 |
| Pamětní deska na domu v pražské Melantrichově ulici |
Další významnou prací je De proportione motus (O úměrnosti pohybu), která je souhrnem jeho poznatků z mechaniky – a v níž se v řadě věcí shodoval s poznatky Galileo Galileia, s jehož rukopisem měl možnost se při cestě do Itálie seznámit. Ve své práci J. M. Marků mimo jiné rozpracoval výše zmíněnou teorii srážek těles, kdy rozlišoval srážky pružné, nepružné a také křehké. Experimentoval mimo jiné s kulečníkem a na základě pozorování formuloval osm vět, v nichž například praví, že narazí-li koule na stejně velkou nehybnou koulí, odrazí ji a zastaví se. Pokud však narazí větší kole na menší nehybnou, odrazí ji a pokračuje v pohybu. Dvě stejné koule v pohybu se při nárazu zase od sebe odrazí… Není třeba vyjmenovávat všech osm zjištění, za zmínku ale jistě stojí, že poznatky se J. M. Marků snažil přenést i do medicíny a tématu deformace kostí po nárazu.
 |
| Pomník na lanškrounském náměstí |
Zatímco místo posledního odpočinku J. M. Marků tak zůstává neznámé, jisté je, že v odborných kruzích našla po dlouhé době jeho osobnost a vědecká práce uznání. V časopise Světozor se například ve vzpomínce u příležitosti 300. výročí jeho narození píše, že J. M. Marků byl podivuhodný muž, jehož spisy zasluhují, aby se v nich pilně bádalo se zřetelem k dějinám fysiky, a také že pro tehdejší odbornou obec zůstane vynikajícím zástupcem exaktních věd v nanejvýš trudných dobách, když osvěcoval trosky pobělohorské vědeckým duchem svým zářivým ve tmách způsobených třicetiletou válkou.
 |
| Portrét na lanškrounském pomníku |
Martin Višňa
foto: úvodní wiki / archiv.ucl.cas.cz, M. Višňa, mapy.cz, spektroskopie.cz
s využitím: Ivan Štoll – Jan Marek Marků, bohatýr české vědy, F. J. Studnička – Joannes Marcus Marci, český Galileo Galilei (k třístaleté památce jeho narození), B. Tesařík – Český Hippokrat Jan Marek Marci, A. Šolcová – Místo posledního odpočinku Jana Marků Marci?, spektroskopie.cz, edu.techmania.cz, prazskypantheon.cz, lanskroun.eu, Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku
Žádné komentáře:
Okomentovat