Napoprvé to v únoru kvůli stromům na kolejích nevyšlo, tentokrát už ale neleželo, ani nestálo uskutečnění dalšího hřebečského výletu v cestě. Dvacítka turistů, mezi kterými nechyběli místní, ale ani přespolní od Olomouce, Prostějova či dokonce z Broumovska, zavítala s autory tohoto webu na haldy v areálu dolu Hřebeč, které připomínají měsíční krajinu. Vlastně to byl výlet tak trochu na přání jedné z účastnic z Prostějova, která později poznamenala, že ji Hřebečsko vždy něčím překvapí.
Nejprve je nutno uvést, jak se to má se zmíněným únorem. Inu, na trasu z Moravské Třebové na Hřebeč jsme chtěli vyrazit už v zimě, počátkem února. Bohužel jen pár hodin před začátkem se nejen naším krajem prohnal silný vítr a napáchal dost neplechy – mimo jiné shodil několik stromů na koleje mezi Moravskou Třebovou a Chornicemi, hlavní skupina výletníků se tak přípojného vlaku ve Dzbelu nedočkala a v zimní vánici zvolila náhradní trasu Konickem (o průběhu náhradního výletu si můžete přečíst
zde). Druhý pokus se uskutečnil na Velký pátek, shodou okolností v den, kdy o sobě zima dala po teplejším období opět vědět. Naštěstí nijak rapidně a na výlet nemělo sněžení či sněžení s deštěm až takový vliv, což ostatně ukazuje i pěkná účast turistů.
Než jsme se ale se skupinou vydali vstříc
Hřebečovskému hřbetu, drobet jsme se podívali po Moravské Třebové, a to nejen po hlavních turistických trasách. Z vlakového nádraží jsme totiž zamířili po cestě za průmyslovými podniky pod Křížový vrch, mimo jiné k půvabnému domku se sluncem v průčelí a s plaňkovým plotem s hrnky ve Vodní ulici. Přes Rybní náměstí jsme pak vystoupali na nádvoří velikonočně vyzdobeného zámku, o kterém jsme si něco málo řekli. Další zastávkou bylo náměstí s krátkým povídáním o renesanční radnici, arkýři o kousek vedle a krásných, byť tak trochu utajených mázhausech v domech okolo. U muzea pak nemohla chybět zmínka o mumii egyptské princezny Hereret.
Pak už jsme se vydali přes sídliště Západní a Udánky k hřebečským horám. Zastavili jsme se alespoň u tabule informujícím o dávné existenci Udánského hradiska, větší pozornost jsme věnovali jedovatě vyhlížejícímu rezavému potoku, kterým protéká voda vyvěrající z hřebečských dolů. K jedné zakonzervované šachtě jsme se také potom vydali, a sice k zazděnému portálu dolu Gerhard, od kterého jsme pak po kolejích mladějovské úzkokolejky pokračovali až na její konečnou v areálu závodu Hřebeč, kde byl hlavní cíl naší trasy – haldy vytěženého materiálu připomínající měsíční krajinu. Kvůli trvajícímu "sněhodešti" se nám "důlní bláto" dost lepilo na podrážky, ale ve skupině snad nebyl nikdo, kdo by tímto místem nebyl fascinován. Jen škoda, že se taktéž kvůli počasí nenaskytl i výhled k Moravské Třebové...
Nakoukli jsme ještě do vstupu do dolu Emil a z areálu závodu pokračovali po staré státovce k osadě Hřebeč nahoře nad tunelem. Ten byl naštěstí otevřený, takže jsme mohli stoupat k Hřebči celkem nerušeně, a co víc, chvílemi pěkně zaváněl medvědí česnek, který pokrýval svahy pod silnicí. Stejně jako z hald, ani z vyhlídky U Tety jsme si výhledu na Moravskotřebovské neužili, při svačině jsme se ale dohodli, kam naše kroky dále povedou. Někteří již dali přednost autobusu před další pěší cestou, většina z nás však po doplnění sil ještě obešla osadu ležící nejen nad známým tunelem, ale především na staré zemské hranici Čech a Moravy a následně nabrala směr Koclířov.
Jako cíl jsme si stanovili autobusovou zastávku na Spáleništi, odkud by nás už do Svitav na vlak domů zavezl autobus, museli jsme tedy projít téměř celou dlouhou obec. Někteří účastníci z Hané byli délkou Koclířova překvapeni, záhy však byli ubezpečeni, že třeba taková Kunčina nebo Radiměř jsou ještě delší. Celých pět kilometrů jsme především šli a příliš se nezastavovali, abychom autobus skutečně stihli, párminutovou zastávku na rychlé rozhlédnutí v areálu Českomoravské Fatimy jsme si ale dopřáli. Pak už zbývalo jen ujít poslední kousek cesty, naskočit do autobusu a na svitavském vlakovém nádraží se další hřebečský výlet uzavřel.
Martin Višňa
foto: Martin Višňa
Žádné komentáře:
Okomentovat