Přes Želivsko, co do počtu obyvatel nejmenší obec na Hřebečsku a jednu z nejmenších na Moravě, vedla trasa dalšího z výletů, které jsem v našem kraji pro příznivce pěší turistiky připravil. Téměř osmnáctikilometrového špacíru s přesahem na Letovicko se zúčastnilo dvanáct turistů, zejména od Olomouce.
Na cestu jsme se po ránu vydali z nádraží v Březové a zpočátku jsme se drželi červené turistické značky vedoucí kolem kaple Čtrnácti svatých pomocníků do motokrosového areálu. Kousek za ním jsme ale dali značce vale a vyrazili po lesních cestách k rudenské silnici, místy to znamenalo překonávat popadané větve a také skákat přes kdovíjak hluboký zarostlý příkop. To jsme zvládli všichni ve zdraví a mohli jsme pokračovat dále k Želivsku. Netrvalo nám to dlouho a už jsme stáli před dominantní budovou někdejší školy, dnešního obecního úřadu.
Příliš jsme se ale nezdrželi, a jen co jsme se pokochali výhledem od obce do okolí, mířili jsme dále k Horákově Lhotě, která k Želivsku patří. Nebylo to ale nic jednoduchého, silnice skončila, brzy se nám ztratila i polní cesta ve svahu Chvalky, nejvyššího vrcholu v okolí, a cestičku lesem jsme si vlastně museli prošlápnout sami, kopřivy nekopřivy, klestí neklestí. Horákova Lhota nás zaujala svou malebností a posezení při zvonici na malé návsi vyloženě lákalo dát si pauzu se svačinou před dalšími kilometry.
Ty vedly zprudka do kopce a následně do Horního Smržova, kde jsme se nakrátko zastavili ve zdejším skanzenu s několika hospodářskými budovami, a do Deštné, kde jsme zdolali další dvě stoupání – jedno do míst středověkého hrádku Rumberk, ze kterého zbyly jen valy a příkopy a archeology odhalená část základů, a druhé do středu obce s kostelem sv. Petra a Pavla, jedinou větší církevní stavbou na naší trase. Při stoupání z Deštné jsem musel některé účastníky ubezpečit, že už jde opravdu o poslední kopeček. A taky že byl. Brzy jsme sestoupili do Chrastové Lhoty a do údolí k řece Svitavě a kolejím, kterých jsme se pak již drželi až k zastávce v Moravské Chrastové, kde byl cíl naší cesty.
Ještě předtím jsme ale překročili starou zemskou hranici do Čech, v Půlpecnu svlažili u studánky poledním sluncem ošlehané tváře a věnovali chvilku pozornosti vile, kterou si poblíž své brněnecké továrny nechala postavit rodina Löw-Beer, když už nepostačovalo původní sídlo přímo v areálu podniku. K němu jsme se také podívali, ještě než nám dorazila k zastávce Regionova, stejně tak i k vile obecního úřadu a pomníku obětí bitvy o Chrastovou z podzimu 1938. Příjezdem vlaku náš výlet, který byl chvílemi až objevitelskou výpravou, skončil.
Martin Višňa
Žádné komentáře:
Okomentovat