Nevyužít prvních letošních prosluněných dní by byl hřích, a tak jsme s malou skupinou turistů opět vyrazili do terénu prozkoumat další z hřebečských zákoutí. Pravda, do slunečních paprsků chvílemi dost foukalo, ale cesta z Rudoltic přes Rybník do České Třebové byla příjemná a vlastně i překvapivá – vždyť jsme narazili na císařovnu, indiány i lamy a nakoukli do podzemí.
Celou trasu jsme se víceméně drželi zelené turistické značky, ještě než jsme k ní v Rudolticích ale vůbec došli, už jsme si malinko zašli. V naší trase totiž hasiči právě prořezávali strom, kroky navíc ale nevadily a k cestě vedoucí pod železniční trať jsme se dostali. A tedy jsme se brzy mohli kochat výhledem na panorama hřebečských hor –
Rychnovského vrchu, Hřebečovského hřbetu s větrnými elektrárnami u Anenské Studánky a také Lanšperského hřbetu (Hřívy nebo chcete-li Třebovských stěn), který přes Třebovické sedlo na
hřebečskou kuestu navazuje.
Právě přes Lanšperský hřbet vedla naše cesta, ještě před stoupáním nás však čekalo setkání s císařovnou. Když jsme znovu podešli trať, stanuli jsme před dubem Marie Terezie, který byl vysazen společně s několika dalšími někdy kolem roku 1740, aby poskytovaly stín lidem pracujícím na polích a putujícím po zdejších cestách, později jistě také dělníkům na stavbě dráhy. Bez listí sice strom teď na začátku jara moc stínu neposkytoval, posezení pro příchozí tu je o všech ročních obdobích. Protože jsme posedět ještě nepotřebovali, pokračovali jsme dále vlhkým lesíkem, kde nás potěšil pohled na stovky květů bledulí.
A už jsme stoupali cestou k damníkovské hájence, které jsme ale nevěnovali pozornost, protože blízko se nachází stará štola, v níž se před lety těžilo černé uhlí. O kousek výše se zase těžil kámen a i další místa kolem stoupající silničky byla podezřelá, že tu člověk někdy něco kutal pro své vyžití. Do toho se dokola kývaly květy devětsilů a třepetaly a voněly listy medvědího česneku. A také sem tam nám padaly šišky před nohy. A pak najednou císař! Zatímco dole jsme viděli dub Marie Terezie, při studánce u cesty vzhůru památník hlásá, že tu byly vysazeny javory u příležitosti 60. výročí vlády Františka Josefa I. Jak ale nahoře na hřebenu připouští naučná tabule, památník může být starší, už z 50. výročí nástupu císaře na trůn, jen byl upraven nápis. Stejně tak tomu může být u další pamětního kamene, který upomíná na 50. výročí panování knížete Jana II. z Lichtenštejna – a lichtenštejnských kamenů je při hřebenové cestě nad Třebovskými stěnami více. Ještě ale zpět ke studánce u císařských javorů – voda je pitná a osvěžující.
Z hřebene nás čekalo dlouhé klesání lesem, ale příjemné, jen nám na hlavy ve větru neustále padalo suché jehličí. A než jsme vyšli z lesa u Rybníka, museli jsme si dávat i bacha, ať neuklouzneme po blátě, ve kterém ještě "dožívaly" zbytky přemrzlého sněhu. Do údolí Skuhrovského potoka u Rybníka jsme se ale dostali bez "ztráty kytičky". Kolem loučky s ohništěm a indiánským totemem se to celkem hemžilo lidmi na procházce či vyjížďce, my si ale v údolí příliš neužili a nejkratší cestou přes kopeček jsme si to zamířili do středu Rybníka. Kouknout se ke kostelu a vůbec jak to tu vypadá, u ohrady s lamami jsme se nemohli nezastavit.
Pak už nám zbývaly jen poslední kilometry po cyklostezce do českotřebovských ulic, míjeli jsme paneláky, skály, dům plný kývajících se figurek i vzácný Šlechtův dům s pavlačí z roku 1813, který patří k historicky nejhodnotnějším stavbám "městečka u nádraží", jak se Třebové poněkud posměšně říká. Ještě jsme zamířili na náměstí, u sochy železničního inženýra Jana Pernera pořídili společnou fotku a téměř patnáctikilometrové putování zakončili v nádražní restauraci.
Martin Višňa
foto: Martin Višňa
Žádné komentáře:
Okomentovat