Podzimní výlet vedl od věznice ke sv. Tomášovi

Přímo před bránou mírovské věznice, která patří k těm nejpřísněji střeženým v Česku, začal další výlet ukazující krásy a zajímavosti Hřebečska. Společně s autory tohoto webu na něj vyrazilo třináct turistů, kteří se během větrného, ale slunečného podzimního dne podívali také třeba k vyšehorskému kostelíku Všech svatých a mezi Líšnicí a Lošticemi, známým městem tvarůžků, které se ale již k Hřebečsku nepočítalo, se setkali i s liškou Bystrouškou, jejíž původní domov je právě v lesích u Mohelnice. 

Před věznicí jsme se ráno po vystoupení z autobusu raději příliš nezdržovali a rovnou jsme zamířili na nedalekou vyhlídku, abychom si užili celkového výhledu na mírovský hrad z nedaleké vyhlídky. Tam jsme si řekli i pár slov k historii tohoto sídla, která po staletí budovali a využívali olomoučtí biskupové a které ale dříve sloužilo také jako káznice pro duchovní. Když jsme se pak ale vrátili do obce a scházeli pod hrad, jen málokdo si všiml kamene upozorňujícího na to, že tu byl během čarodějnických procesů vězněn šumperský děkan Lautner. 

Ještě pár posledních pohledů na pevnost a naše cesta pokračovala pozvolným stoupáním od mírovské hájovny k hlavní silnici I/35, kterou jsme museli překonat. Naštěstí nebyl díky státnímu svátku až takový provoz, takže jsme tuto tepnu přeběhli na dvě skupiny a bez úrazu. Na druhém "břehu" byl tak trochu jiný svět – už jsme nestoupali lesem, naopak jsme klesali mezi poli k Vyšehorkám a mohli se kochat již prosluněným výhledem na podzimně zbarvené kopce se siluetou Bouzova, ale také na hanáckou rovinu s Lošticemi, Moravičany či litovelskými sily o něco dále, ale i rozlehlým lužním lesem Litovelského Pomoraví. 

Ve Vyšehorkách jsme se krátce zastavili u románsko-gotického kostelíku Všech svatých. Protože se ani nevětralo, nemohli jsme nakouknout dovnitř a obdivovali tento stavební poklad jen zvenčí. Pak už jsme si to namířili k Líšnici, cestou se k nám přidalo rezavé kotě a nechtělo se nás až do dědiny pustit. Snad se mu později nic nestalo a trefilo někam domů. Za Líšnicí jsme na chvíli opustili území, které se počítalo k Hřebečsku a nechali se potokem Podhrádkem vést rozlehlým parkem, který si kdysi nechali upravit majitelé zámku Žádlovice u Loštic. A právě zde jsme narazili na stopy lišky Bystroušky a hlavně její dvě dřevěné sochy, které vzbudily pozornost účastníků. Někteří totiž netušili, že mazaná liška je původně spojena právě s tímto krajem, nikoliv s Bílovicemi nad Svitavou. Zaujalo také parkurové závodiště s množstvím nejrůznějších překážek i dřevěných zvířat, staveb či strojů. 

Do samotných Loštic jsme ale nešli, byť se někteří na zacházku k tvarůžkové cukrárně vyptávali. Naše trasa ovšem vedla kolem hospody Na Pešti na návrší Hranička, přes které procházela za druhé světové války hranice mezi třetí říší a protektorátem. Zatímco ti rychlejší ze skupiny prošli bez povšimnutí, ostatní jsem na toto upozornil a ještě jsme vyzkoušeli nainstalované "dalekohledy", totiž trubky namířené na Bouzov a na Praděd. Z návrší je nicméně výhled podstatně bohatší, jde vidět i vyšehorský kostelík, u kterého jsme před nějakou dobou byli, a Mohelnice s dominantní věží při kostele sv. Tomáše z Canterbury je odtud jako na dlani. 

A právě do města jsme měli namířeno, zbývalo projít okrajové části, dědinky Horní a Dolní Krčmy, a už jsme byli v centru města. Ošleháni poryvy chladného větru na nekrytém návrší jsme už ale nešli po památkách, naopak jsme hledali kousek tepla v nějakém podniku, což se ukázalo ve státní svátek jako docela velký problém. V jediné otevřené restauraci byl volný jediný stůl, pro nás ale malý. Někteří tak vzali zavděk blízkou cukrárnou a ostatní pokračovali v cestě na vzdálené vlakové nádraží. Tam jsme se na malou chvíli ještě všichni potkali, než jsme se rozjeli domů. 

Martin Višňa

foto: Martin Višňa